|
„Vstaňte a nebojte se“:
obnovená důvěra
40. „Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl:
Vstaňte, nebojte se!“ (Mt 17, 7) Stejně jako tři
apoštolové – při události proměnění –
i zasvěcené osoby ze zkušenosti znají, že jejich
život není vždy osvěcován tím
prudkým jasem, který vzbuzuje zvolání: „Je
dobře, že jsme tady.“ (Mt 17, 4) A přece se vždy jejich
života dotýká Kristova ruka. zaznívá jeho hlas
a podpírá jej jeho milost.
„Vstaňte a nebojte se!“ Toto Pánovo
povzbuzení je zjevně určeno každému
křesťanu. A silněji platí pro toho, kdo je
povolán, aby „opustil všechno“ a tak se pro Krista
„odvážil všeho“, zvláště pak tehdy,
jestliže sestupuje s Učitelem „z hory“, aby nastoupil cestu,
která vede z hory Tábor na Kalvárii.
Když Lukáš popisuje, jak
Mojžíš a Eliáš hovoří s Kristem o jeho
velikonočním tajemství, úmyslně
zdůrazňuje slovo „smrt“: „mluvili o jeho smrti, kterou měl
podstoupit v Jeruzalémě“ (Lk 9, 31). „Smrt – odchod“ je
zvláštní pojem ve zjevení, ke kterému se
vztahují celé dějiny spásy a který
vyjadřuje hlubokou sílu velikonočního tajemství.
To je zásadní a závažné téma
duchovnosti zasvěceného života a dokonale vyjadřuje jeho
význam. Zde je nezbytně obsaženo vše, co se
týká tajemství kříže. Avšak jakkoli
strmá a nesnadná se jeví tato „cesta odchodu“, viděna
z perspektivy hory Tábor, přece je ozářena dvěma
světelnými mezníky: od prorockého světla
proměnění do konečného světla zmrtvýchvstání.
Ačkoliv povolání k
zasvěcenému životu s sebou nese četná
odříkání a zkoušky, nebo snad právě
proto, jeví se v okruhu celého křesťanského
života jako cesta „světla“, nad kterou bdí Vykupitel a
říká: „Vstaňte a nebojte se“.
|