|
Bratrský život v
lásce
42. Bratrský život, chápaný jako
společný život v lásce, je zjevným
znamením společenství církve. Se
zvláštní péčí je rozvíjen v řeholních
institutech a společnostech, kde život ve společenství
má svůj jedinečný význam (srov. Propositio 20).
Avšak způsob bratrského společenství není
cizí ani sekulárním společnostem nebo individuálním
formám zasvěceného života. Poustevníci ve
své absolutní samotě nejen že se nevydělují
ze společenství církve, ale svým
zvláštním charizmatem kontemplace jí
slouží. Zasvěcené panny, které žijí
ve světě, uskutečňují své zasvěcení
ve zvláštním společenství s církví
místní i všeobecnou; stejně tak i zasvěcené
vdovy či vdovci.
Všechny tyto osoby, které žijí
jako Kristovi učedníci, se snaží uskutečňovat
v životě Pánovo „nové
přikázání“ milovat se navzájem tak, jak
nás miloval on (srov. Jan 13, 34). Láska dovedla Krista k
naprostému sebedarování, až k
nejvyšší oběti kříže. Mezi
učedníky také není možná skutečná
jednota bez této vzájemné lásky bez
podmínek, vyžadující pohotovou vůli sloužit
ze všech sil, ochotu přijímat druhého takového,
jaký je, bez nějakého posuzování (srov. Mt 7,
1-2), a schopnost odpustit třeba „sedmasedmdesátkrát“ (Mt
18, 22). Zasvěcené osoby „s jedním srdcem a jednou
duší“ (Sk 4, 32), s láskou vylitou do srdcí skrze
Ducha svatého (Řím 5, 5), jsou vnitřní
nezbytností vedeny k tomu, aby měly všechno společné:
materiální hodnoty i duchovní zážitky,
nadání i úmysly, stejně jako apoštolské
záměry a skutky lásky: „Ve společenství
života je nezbytné, aby síla a působení Ducha,
udělené jednomu, přecházely zároveň na
ostatní... Každý užívá svého daru
a znásobuje ho ve sdílení s ostatními, a tak
má užitek ze svého i z cizího.“ (Sv. Basil, Regulae
fusius tractatae, Interrogatio 7: PG 31, 931.)
Ve společném životě musí
být také nějakým způsobem vyjádřeno,
že bratrské společenství není pouze
nástrojem pro jisté poslání, ale
především teologickým prostorem, v němž
každý může zakoušet mystickou přítomnost
zmrtvýchvstalého Pána (srov. Mt 18, 20 a sv. Basil,
Regulae brevius tractatae, Interrogatio 225: PG 31, 1231). To se
uskutečňuje skrze vzájemnou lásku všech
členů společenství, která je živena slovem a
posvátnou eucharistií, očišťována
svátostí smíření, podporována
snažnou modlitbou o jednotu – zvláštní dar Ducha pro
všechny, kteří jsou ochotni poslušně
přijímat hlas evangelia. Sám Duch vede duši k tomu, aby
prožívala jednotu s Otcem a jeho Synem Ježíšem
Kristem (srov. Jan 1, 3), z které jako ze zdroje čerpá
svůj počátek společenství bratrského
života. Společenství zasvěceného života jsou
Duchem vedena k tomu, aby plnila své poslání ve službě
církvi a všem lidem, každé podle své
vlastní prvotní inspirace.
V této souvislosti mají
zvláštní význam „kapituly“ nebo podobná
shromáždění, jak místní, tak i
generální, při nichž každý institut
musí zvolit své představené podle pravidel
stanovených vlastními konstitucemi a dále, ve světle
Ducha svatého, stanovit způsoby, jak zachovat a uvádět
v činnost v rozmanitých historických a kulturních
podmínkách své vlastní charizma a svůj
vlastní duchovní odkaz (srov. Kongregace pro řeholní
a sekulární společnosti, instrukce Essential elements in the
Church‘s teaching as applied to Institutes dedicated to work of the apostolate
(31. 5. 1983), 51; Ench. Vat. 9, 235-237; CIC, kán. 631 § 1; CCEO,
kán. 512, § 1).
|