Laici – dobrovolníci a osoby
přidružené
56. Jedna z význačných podob
účasti laiků na bohatství zasvěceného
života spočívá v tom, že věrní laici
patří k různým institutům v nové formě
takzvaných přidružených společností nebo
též, podle požadavků dnešní doby v
určitých kulturních poměrech, ve formě společenství
osob, která po jistý čas sdílejí život
komunity i její zvláštní vydanost a
podílejí se na kontemplativní i apoštolské
činnosti daného institutu, ovšem tak, aby v
žádném případě neutrpěla identita jeho
vnitřního života (srov. Propositio 33, A a C).
Právem a po zásluze je práce
těchto dobrovolných pracovníků, která
čerpá z pokladu zasvěceného života, velmi oceňována;
je však třeba dbát také na vlastní
duchovní formaci dobrovolných pracovníků, aby
nespoléhali jen na zkušenost, ale při všech svých
záměrech dbali na jejich hlubokou nadpřirozenou motivaci a
prohlubovali svůj smysl pro společenství a církev
(srov. Propositio 33, B). Je také stále třeba mít na
zřeteli, že aktivity, na nichž se podílejí laici,
mají-li být také připisovány danému
institutu, musí být v souladu s jeho záměry a
být realizovány pod záštitou jeho autority.
Takže pokud jim stojí v čele laici, musí podávat
zprávy o své činnosti odpovědným
představeným institutů. Je správné, aby
všechny tyto aktivity a jejich vhodnost podle předpisů
jednotlivých institutů posuzovala vyšší autorita a
ta je také vymezila ve vztahu k řádu vlastního
institutu či společenství, podle povinností
přidružených členů či dobrovolníků.
Zasvěcené osoby, které jejich
představený vyšle a které ovšem stále budou
pod jeho pravomocí, mohou se účastnit
zvláštních forem spolupráce při laických
iniciativách, především pak v těch společnostech
a institucích, které se snaží pomáhat
nemocným a opuštěným lidem a zmírňovat
jejich bídu. Taková spolupráce, která je
podporována a oživována výraznou myšlenkou
křesťanského charizmatu a respektuje vlastní charakter
zasvěceného života, může vnášet do
temných situací lidské existence zářivou
sílu evangelia.
V posledních letech se mnoho
zasvěcených osob stalo účastníky nových
církevních hnutí, která se v naší
době objevila. Většinou jsou tyto aktivity pro ně zdrojem
obohacení, zvláště pokud se týče
duchovní obnovy. Nelze však popřít, že za
některých okolností z toho vznikají pro jednotlivce i
společenství neshody a zmatky, a to nejvíce tam, kde tyto
zkušenosti vstupují do rozporu s životem
společenství a spiritualitou institutu. Bude se tedy třeba
postarat, aby se církevní hnutí realizovala tak, aby byla
zachována charizmatická totožnost a disciplína
každého institutu (srov. Kongregace pro společnosti
zasvěceného života a společnosti apoštolského
života, instrukce La vita fraterna..., 62. Cittá del Vaticano 1994,
s. 75–77; instrukce Potissimum institutioni (2. 2. 1990), 92–93: AAS 82 (1990),
123–124), a to se souhlasem představených a s podmínkou
podvolit se jejich rozhodnutím.
|