II. Stále trvající dílo Ducha svatého: věrnost v novosti

Klauzurní mnišství

    59. Zvláštní úvahu zasluhuje ženský zasvěcený život v klášterech s klauzurou, kterému křesťanské společenství přičítá nesmírnou hodnotu, neboť je znamením jedinečného spojení církve–snoubenky se svým milovaným Pánem. Život v klauzuře, který sestává především z modlitby, askeze a horlivého prohlubování duchovního života, „není nic jiného než cesta do nebeského Jeruzaléma a předjímání eschatologické církve, která bude žít v Boží blízkosti a patřit na Boha“ (Kongregace pro řeholní a sekulární společnosti, instrukce o kontemplativním životě a o mnišské klauzuře Venite seorsum (15. 8. 1969), V: AAS 61 (1969), 685). Ve světle tohoto povolání a poslání představuje klauzura zvláštní způsob přebývání s Pánem. Panny žijící v klauzuře si volí pro svůj život uzavřené místo a tak mají podíl na Kristově jedinečné chudobě tím, že se naprosto zříkají všeho, nejen věcí, ale i „prostoru“, kontaktů a množství stvořených dober. Tento jedinečný způsob darování vlastního „těla“ je uvádí hlouběji do eucharistického tajemství. Spolu s Ježíšem se i ony darují pro spásu světa. Jejich sebedarování tak kromě rozměru oběti a zadostiučinění získává také aspekt díkůčinění Otci skrze děkování milovanému Synu.
    Klauzura vyrůstající z tohoto duchovního záměru je nejen nesmírně dokonalým způsobem askeze, ale také způsobem prožívání Kristovy Paschy (srov. tamtéž, I: ed. cit., 674). Z prožitku „smrti“ vyplývá hojnost života, která se jeví jako radostné zvěstování a prorocké předjímání možnosti, která je dána každému jednotlivci i celému lidskému rodu, totiž žít pouze pro Boha v Ježíši Kristu (srov. Řím 6, 11). Klauzura symbolizuje tu komůrku lidského srdce, v níž je každý volán, aby žil ve spojení s Pánem. Když je přijímána jako dar a zvolena jako svobodná odpověď lásky, je místem duchovního společenství s Bohem i s bratry a sestrami, kde omezení místa i vnějších vztahů s lidmi přispívá k vnitřnímu prožívání hodnot evangelia (Jan 13, 34; Mt 5, 3.8).
    Klauzurní společenství, „horlivě činná i oddaná kontemplaci“ (2. vatikánský koncil, SC 2), jako obce položené na hoře nebo světla na svícnu (srov. Mt 5, 14–15), i když je jejich život skromný, vzhledem k celému společenství církve zřetelně označují cíl, ke kterému po cestách času směřuje, vyhlížejíce budoucí završení všech věcí v Kristu Ježíši, kdy se církev „ukáže se svým Ženichem ve slávě“ (srov. Kol 3, 1–4 a LG 6) a Kristus „odevzdá své království Bohu a Otci a zlomí vládu všech mocných knížat, mocností a sil... aby byl Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15, 24.28).
    Toužíme tedy projevit vděčnost těmto milovaným sestrám, které zároveň povzbuzujeme, aby podle svého charizmatu zůstaly věrné životu v klauzuře. Díky jejich příkladu se stále objevuje mnoho povolání k tomuto druhu života, který přitahuje hloubka snoubeneckého svazku celkově a naprosto oddaného Bohu v kontemplaci. Jako výraz čisté lásky, která je mocnější než jakýkoliv skutek, má kontemplativní život nesmírně účinnou apoštolskou i misijní působnost (srov. sv. Jan z Kříže, Cantico espiritual, estr. 29, 1).
    Otcové synody velmi zdůraznili hodnotu klauzury a rovněž ocenili požadavky, které se tu i jinde objevují a týkají se pevné disciplíny. Vše, co v této věci synoda zdůraznila, jmenovitě záměr, aby vyšší představení měli větší pravomoci při povolování vyjímek z klauzury ze spravedlivého a závažného důvodu (srov. CIC, kán. 667, § 4; Propositio 22, 4), bude řádně zváženo se zřetelem na proces obnovy, který začal již na 2. vatikánském koncilu (srov. Pavel VI., Motu proprio Ecclesiae Sanctae (8. 6. 1966), II, 30–31: AAS 58 (1966), 780; 2. vatikánský koncil, PC 7 a 16; Kongregace pro řeholní a sekulární společnosti, instrukce Venite seorsum, VI: AAS 61 (1969), 686). Tak klauzura, která existuje v různých formách a stupních – od papežské a konstitucionální až k mnišské – bude vhodněji vyjadřovat rozmanitost kontemplativních institutů a klášterních tradic.
    Jak potvrdila sama synoda, je třeba dále podporovat vznik společenství a federací klášterů, jak to doporučil již Pius XII. i 2. vatikánský koncil (srov. Pius XII., apoštolská konstituce Sponsa Christi (21. 11. 1950), VII: AAS 43 (1951), 18–19; 2. vatikánský koncil, PC 22), zvláště tam, kde neexistují jiné účinné formy spolupráce a pomoci k tomu, aby se chránila a podporovala hodnota kontemplativního života. Organizace tohoto typu, vždy ovšem při zachování legitimní autonomie kláštěrů, mohou představovat velkou pomoc při řešení společných otázek, jako je vhodná obnova, formace počáteční i trvalá, vzájemná ekonomická výpomoc a reorganizace samotných klášterů.