Řeholní bratři

    60. Podle tradiční nauky církve zasvěcený život podle své povahy není ani laický ani kněžský (srov. CIC, kán. 588 § 1), proto „laické zasvěcení“, ať mužů nebo žen, samo v plnosti vytváří stav profese evangelijních rad (srov. 2. vatikánský koncil, PC 10).
    Tak představuje specifickou hodnotu jak pro jednotlivé osoby, tak i pro církev, bez ohledu na to, má-li řeholní osoba kněžské svěcení nebo ne.
    V souladu s učením 2. vatikánského koncilu (srov. tamtéž, 8.10) synoda vyjádřila velké ocenění toho způsobu života, v němž řeholní bratři, ať již uvnitř komunity nebo vně, konají rozličná a velmi cenná díla a tak se podílejí na úkolu hlásání evangelia a každodenního svědectví o něm skrze lásku. Jistě některé z těchto činností mohou být chápány jako církevní služby, které jim svěřuje legitimní autorita. To vyžaduje náležitou a všeobecnou formaci: především lidskou a duchovní, dále teologickou, pastorační a odbornostní.
    Podle současné terminologie se „laickými společnostmi“ (CIC, kán. 588 § 3; 2. vatikánský koncil, PC 10) nazývají ty společnosti, které z vůle svého zakladatele nebo působením uznávané tradice mají takový charakter a záměry, které v sobě nezahrnují službu svátostného kněžství. Na synodě však přece často zazněl názor, že tato slova nevyjadřují náležitě všechny aspekty charakteru povolání řeholníků, kteří jsou členy těchto společností. Ti totiž vykonávají sice mnohé činnosti stejně jako věřící laici, ale přesto je konají jako osoby posvěcené a tak naznačují své nejvyšší sebedarování Kristu i církvi, každý podle svého charizmatu.
    Z toho důvodu synodní otcové, aby se zabránilo každé pochybnosti nebo zaměňování se světským charakterem věřících laiků (srov. 2. vatikánský koncil, LG 31), navrhli název společnosti řeholních bratří (srov. Propositio 8). Tento název je výstižnější zvláště proto, že slovo bratr ukazuje též na bohatou spiritualitu. „Řeholníci jsou povoláni k tomu, aby byli bratry Krista, hluboce vnitřně spojení s tím, který je ‚první z mnoha bratří‘ (Řím 8, 29); aby byli bratry mezi sebou, ve vzájemné lásce a ve společné práci pro dobro církve; bratry každého člověka ve svědectví o lásce, kterou Kristus objímá všechny, zvláště ty nejponíženější a nejpotřebnější; bratry, kteří vytvářejí plné a hlubší bratrství v celé církvi.“ (Jan Pavel II., promluva na generální audienci (22. 2. 1995), 6: L’Osservatore Romano 23. února 1995, s. 4.) Když prožívají zároveň své křesťanství i zasvěcený život, „řeholní bratři“ účinně připomínají řeholním kněžím ten základní rozměr bratrství v Kristu, na kterém se mají podílet spolu se všemi muži a ženami, a všem zvěstují Boží slovo: „Vy všichni jste bratři“ (Mt 23, 8).
    V souladu s rozhodnutím generální kapituly těmto společnostem řeholních bratří nic nebrání v tom, aby někteří jejich členové přijali svátost kněžství a sloužili tak řeholnímu společenství jako kněží (srov. 2. vatikánský koncil, PC 10). Druhý vatikánský koncil se k tomu výslovně nijak nevyjadřuje, protože si přeje, aby společnosti bratří zachovávaly věrnost svému povolání i poslání. To je třeba také respektovat, když se jedná o otázku nástupu do úřadu vyššího představeného, protože ten zvláštním způsobem odráží charakter samotné společnosti.
    Jiné pak je povolání bratří v těch společnostech, které se nazývají „kněžské“, protože podle záměru zakladatele nebo působením uznávané tradice předpokládají prožívání svátostného kněžství, jsou řízeny kněžími a jako takové jsou církevní autoritou uznávány (srov. CIC, kán. 588 § 2). V těchto společnostech je kněžská služba nezbytnou součástí jejich charizmatu a blíže určuje jejich vlastní povahu, cíl a smysl. Že jsou tito kněží nadto ještě i bratři, to naznačuje, že se podílejí na všeobecném poslání společnosti tím, že plní své úkoly jak uvnitř společenství, tak při práci apoštolské, spolu se svou kněžskou službou.