|
Inkulturace zasvěceného
života
80. Sám zasvěcený život, který je ve
svém základě nositelem evangelijních hodnot, tam, kde
je autenticky prožíván, může znamenat
zvláštní přínos pro výzvy k inkulturaci.
Protože je totiž sám znamením prvenství Boha a
jeho království, stává se zároveň
pobídkou, která může prostřednictvím
dialogu pohnout svědomím lidí. Jestliže si totiž
zasvěcený život uchovává svou vlastní
prorockou sílu, stává se uvnitř jakékoliv kultury
kvasem evangelia, který je schopen očistit ji a rozvíjet. To
dokazuje historie mnoha svatých mužů i žen,
kteří se v různých dobách hlouběji
ponořili do problémů vlastní epochy. Způsob
života podle evangelia je významným zdrojem a
příkladem pro vytváření nové kultury.
Kolik jen bylo zakladatelů a zakladatelek, kteří, i když
si uvědomovali svá vlastní omezení, chápali
rozmanité požadavky své doby a vycházeli jim
vstříc s odpovědí, která se stala prakticky
programem kulturní obnovy.
Společenství řeholních
společností i společností apoštolského
života mohou sloužit jako jisté a významné
kulturní příklady, když podávají
svědectví evangelijního způsobu života,
který znamená vzájemné přijetí v
různosti, respektování autority, společné
sdílení dober hmotných i duchovních,
mnohonárodní smýšlení, vzájemnou
spolupráci mezi kongregacemi a umění naslouchat
mužům i ženám naší doby. Způsob
života a uvažování toho, kdo Krista následuje v
těsné blízkosti, totiž vytváří
jistou a pevnou vztahovou kulturu, osvětluje to, co je proti
člověku, a svědčí o tom, že pouze Bůh
dává věcem smysl a naplnění. Opravdová
inkulturace pak působí, že zasvěcené osoby
důsledně dodržují evangelijní zásady, a to
ve vztahu k charizmatu každého institutu a k povaze toho
národa, v němž působí. Z této plodné
shody vyplývají způsoby života a pastorační
prostředky, které se mohou stát zárodky
obohacení pro celý institut, jestliže ovšem
souznějí s původním charizmatem a s
jednotící činností Ducha svatého. V tomto
procesu, který vyžaduje dar rozeznávání i
odvahu, dialog i evangelijní podněty, bude správnost cesty
posuzovat Svatý stolec, jemuž je svěřen úkol
povzbuzovat evangelizaci kultur, podporovat její rozvoj a potvrzovat,
zda konkrétní výsledky k ní
směřují (srov. Propositio 40, B); „je to
obtížný úkol a vyžaduje velkou
prozíravost, protože uprostřed neustálého
kulturního vývoje se zabývá otázkou
věrnosti církve vůči evangeliu a apoštolské
tradici“ (Jan Pavel II., posynodální apoštolská
adhortace Ecclesia in Africa (14. 9. 1995), 62: L’Osservatore Romano, 16. 9.
1995, s. 5).
|