Činná láska k chudým a úsilí o spravedlnost

    82. Na samém začátku své služby, v nazaretské synagoze, prohlašuje Ježíš, že je posvěcen Duchem svatým, aby chudým přinesl radostnou zvěst, vyhlásil zajatým propuštění, slepým navrátil zrak, propustil zdeptané na svobodu a vyhlásil milostivé léto Páně (srov. Lk 4, 16-19). Církev přijímá na sebe Kristovo poslání, hlásá evangelium všem lidem a zároveň se dává zcela k dispozici do služby bližním. Ale s obzvláštní péčí, či spíše ještě „s větší láskou“ se obrací k těm, kdo jsou nejslabší, a proto potřebují větší pomoc. „Chudí“, kteří jsou utlačováni, se vyskytují ve všech oblastech života: ti, kdo žijí na okraji společnosti, staří, nemocní, děti, všichni, kdo jsou společností považováni za „nejnižší“ a ubohé.
    Tato péče o chudé je vlastní dynamické síle lásky, která je prožívána podle Krista. Jsou k ní vyzváni všichni Kristovi učedníci; ti pak, kdo touží Pána blíže následovat a napodobovat jeho život, musí cítit, že jsou do ní zapojeni zcela jedinečným způsobem. Odpověď jejich nitra na Kristovu lásku je vede k tomu, aby žili způsobem života chudých a stavěli se na jejich stranu. Proto musí každý institut, ve shodě se svým charizmatem, zvolit skromný a strohý způsob života, a to jak života jednotlivých jeho členů, tak i celé komunity. Zasvěcené osoby, které budou posilovány tímto svědectvím života a zvolí si životní styl shodný se smýšlením své původní volby, osvobozený od veškeré politické ideologie, budou moci za svou osobu nedbat na projevy bezpráví, kterými trpí tolik Božích synů a dcer, a věnovat se plně prosazování spravedlnosti v těch sociálních oblastech, ve kterých se pohybují (srov. Propositio 18). Tak se také v dnešním světě skrze svědectví nesčetných zasvěcených osob znovu uskutečňuje ono vlastní sebeobětování zakladatelů a zakladatelek, kteří svůj život věnovali tomu, aby sloužili Pánu uprostřed chudých. Nebol Kristus „je zde přítomen ve svých chudých... Jako Bůh je bohatý, jako člověk chudý. A stejný člověk již bohatý vstoupil do nebe a sedí po pravici Otce: ale zároveň dále zde na zemi chudý má hlad, žízeň a je nahý.“ (Sv. Augustin, Sermo 123, 3–4: PL 38, 685-686.)
    Evangelium se uskutečňuje skrze milosrdnou lásku, která je slávou církve a znamením její věrnosti vůči Pánu. To dokládá
    i celá historie zasvěceného života, který lze chápat jako živoucí doklad Ježíšových slov: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25, 40). Velmi mnoho institutů, zvláště v poslední době, vzniklo právě proto, aby pomáhaly chudým ve všech situacích. Ale péče a starost o chudé, jako je modlitba, laskavé přijetí a pohostinnost, ve své podstatě vyplývají z charakteristiky různých forem zasvěceného života také tam, kde tento cíl nebyl původně stanoven, tedy i z charakteristiky kontemplativního života. Jak by tomu mohlo být jinak, když Kristus, kterého potkáváme v kontemplaci, je týž jako ten, který žije a trpí v chudých? Historie zasvěceného života v tomto ohledu oplývá slavnými a velmi vhodnými příklady. Svatý Pavel z Noly, který rozdal chudým svůj majetek a zcela se zasvětil Bohu, vystavěl cely svého kláštera nad hospicem, určeným pro ubožáky. Radoval se z pomyšlení na tu „vzájemnou výměnu darů“: chudí, o které se staral, svou modlitbou upevňovali „základy“ jeho domu, oddaného zcela chválení Boha (srov. Carmen XXI, 386-394: PL 61, 587). Sv. Vincenc z Paula říkával často: „kdykoliv je někdo požádán, aby přerušil modlitbu a pomohl nějakému chudákovi v jeho nouzi, modlitba ve skutečnosti nepřestává, protože ‚Bůh je opouštěn pro Boha‘“ (Corréspondance, Entretiens, Documents. Conférence „Sur les Regles“ (30. 5. 1647), ed. Coste, IX, Paris 1923, s. 319).
    Sloužit chudým je skutek evangelizace a současně pro zasvěcený život i znamení věrnosti vůči evangeliu a výzva k neustálému obrácení, protože – jak říká sv. Řehoř Veliký – „láska podivuhodným způsobem stoupá k výšinám, když se milosrdně sklání k nejnižším potřebám bližních; a když se laskavě obrací ke slabým, právě tím se stává silnou k dosahování vrcholů“ (Regula pastoralis 2, 5: PL 77, 33).