Péče o nemocné

    83. Velmi mnoho zasvěcených osob, zvláště žen, pokračuje ve chvályhodné tradici a koná svůj apoštolát v oblasti zdravotní péče, ve shodě s charizmatem svého institutu. V průběhu staletí mnohé zasvěcené osoby věnovaly svůj život službě bratřím, zasaženým zhoubnou nemocí, a tak dokazovaly, že vydanost až po samou mez hrdinství patří k prorockému charakteru zasvěceného života.
    S obdivem a s díky pohlíží církev na tolik zasvěcených, kteří přinášejí velký vklad do jejího misijního poslání tím, že pečují o nemocné a trpící. Pokračují tak v oné službě milosrdenství Krista, který „všude procházel, prokazoval dobrodiní... a uzdravoval všechny“ (Sk 10, 38). Ve stopách tohoto božského Samaritána a lékaře duší i těl (srov. Jan Pavel II., apoštolský list Salvifici doloris (11. 2. 1984), 28-30: AAS 76 (1984), 242-248) a podle příkladu svých zakladatelů a zakladatelek, tak jak je vede charizma jejich vlastního institutu, musí zasvěcené osoby vytrvat ve svém svědectví lásky vůči slabým a nemocným, kterým se s hlubokým prožitkem společenství dávají k dispozici. Svou obzvláštní pozornost at právem ve svých snahách věnují lidem slabým a nemocným, potřebným a opuštěným, stejně jako starým a uvězněným, lidem na okraji společnosti a nevyléčitelně nemocným, obětem drog a nových nebezpečných nemocí. Ať pomáhají nemocným přinášet v oběť vlastní bolesti ve spojení s Kristem ukřižovaným a oslaveným pro spásu všech lidí a prohlubují v nich stále více vědomí, že skrze modlitbu a svědectví slov i činů jsou právě oni předmětem zvláštní pastorační péče díky zvláštnímu charizmatu kříže (srov. Jan Pavel II., posynodální apoštolská adhortace Pastores dabo vobis (25. 3. 1992), 77: AAS 84 (1992), 794-795).
    Církev dále připomíná zasvěceným mužům i ženám, že do jejich misie patří i úkol evangelizovat ve střediscích zdravotní péče, kde pracují, snažit se o zprostředkování evangelijních hodnot a zároveň vysvětlovat lidem naší doby smysl života, utrpení a smrti. Jejich úkolem je také naléhat na humánnější používání lékařské vědy a hlubší bádání v oblasti bioetiky ve službě evangeliu života. Proto ať stále prosazují úctu k lidské osobnosti a jejímu životu od okamžiku početí až do přirozeného konce, v plné shodě s morální naukou církve (srov. Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae (25. 3. 1995), 78-101: AAS 87 (1995), 490-518), ať za tím účelem zakládají také vzdělávací centra (srov. Propositio 43) a v bratrském duchu spolupracují rovněž s ostatními církevními strukturami duchovní péče v oblasti zdravotnictví.