Výzva svobody v poslušnosti

    91. Třetí výzva pochází od takového pojetí svobody, které tuto základní lidskou vlastnost odděluje od jejího nezbytného vztahu k pravdě a morálním zásadám (srov. Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor (6. 8. 1993), 31-35: AAS 85 (1993), 1158–1162). Ve skutečnosti kultura svobody je pevnou hodnotou, která je hluboce spojena s úctou k lidské osobnosti. Kdo by nevěděl, k jakému vzrůstu bezpráví, dokonce i násilí, páchaného na životě jednotlivců i celých národů, vede zneužívání a mylné chápání svobody?
    Této skutečnosti účinně odpovídá poslušnost, kterou se vyznačuje zasvěcený život. Ten totiž velmi živým způsobem ukazuje poslušnost Krista vůči Otci, vychází z tohoto tajemství a dosvědčuje, že není zásadní rozpor mezi poslušností a svobodou. Totiž samo postavení Syna zahrnuje v sobě tajemství lidské svobody jako cesty poslušnosti vůli Otce a ukazuje tajemství poslušnosti jako cestu postupného dosahování pravé svobody. Právě toto tajemství touží zasvěcená osoba výslovně projevit složením svého slibu. Chce jím také dát najevo vědomí synovského vztahu, v němž přijímá vůli Otce jako každodenní pokrm (srov. Jan 4,34), jako pevnou skálu, svou radost, jistotu i útočiště (srov. Ž 18 (17),3). Kromě toho ukazuje, že roste sama v plnosti poznání pravdy o sobě, když zachovává spojení s původcem své existence, a navíc zvěstuje zprávu o veliké radosti: „Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj zákon, o nic neklopýtnou.“ (Ž 119 (118),165).