|
Vůli Otce je třeba plnit
92. Toto svědectví zasvěcených
osob v řeholním životě má svůj
zvláštní význam také pro rozměr
společenství, který je mu vlastní. Bratrský
život je totiž zvláštním místem, kde je
Boží vůle rozpoznávána a
přijímána a v jednotě myslí i duší
společně prožívána. Poslušnost
oživená láskou spojuje členy každého
institutu ve stejném svědectví a stejné práci,
přestože zde existuje rozmanitost darů a je zachována
vlastní osobitost jednotlivců. Uprostřed bratrského
prostředí, které povzbuzuje Duch svatý,
každý člen prožívá velmi cenný
dialog s ostatními, aby objevoval vůli Otce. V osobě
představeného všichni uznávají ztělesnění
Božího otcovství a uskutečňování
autority, která byla přijata od Boha, aby sloužila
rozeznávání a společenství (srov. Propositio 19, A; 2.
vatikánský koncil, PC, 14).
Život společenství je navíc pro
církev i společnost znamením pouta, které
pochází ze zvláštního povolání a
společné vůle zachovat tomuto povolání
poslušnost, přes všechny rozdíly národů,
řeči i kultury. Proti duchu nesouhlasu a rozdělení zde
stojí autorita a poslušnost jako doklad jediného
otcovství, které má původ v Bohu, bratrství,
které se rodí z Ducha, a vnitřní svobody toho, kdo
důvěřuje Bohu i přesto, že vidí lidská
omezení těch, kdo Boha zastupují. Skrze tuto
poslušnost, kterou někteří přijímají
jako životní pravidlo, je přijímáno a
přináší prospěch všem ono blahoslavenství,
které Ježíš slíbil těm, „kdo
slyší Boží slovo a zachovávají ho“ (Lk
11,28). Navíc ten, kdo zachovává poslušnost,
ví s jistotou, že plní své poslání a
následuje Pána, protože netouží po
splnění vlastní touhy a svých zájmů. Tak
může jistě poznávat, že je veden Duchem Pána
a i uprostřed velkých obtíží je
podpírán jeho silnou otcovskou rukou (srov. Sk 20,22 nn).
|