III. Některé oblasti
misijního působení
Přítomnost v oblasti
výchovy
96. Církev vždy chápala, že výchova
je nezbytnou součástí jejího poslání.
Jejím vnitřním učitelem je Duch svatý,
který proniká nejhlubší zákoutí v nitru
každého člověka a zná tajemství pohybu
dějin. Duchem je oživována celá církev a spolu s
ním koná svou výchovnou práci. Přece však
uvnitř církve zvláštní úkol v této
oblasti mají zasvěcené osoby, které jsou
vyzývány, aby zde vydávaly zásadní
svědectví o hodnotách Božího
království, předkládaných každému
člověku, očekávajícímu konečné
setkání s Pánem dějin. Díky svému jedinečnému
zasvěcení, vlastní zkušenosti s dary Ducha
svatého, opravdovému naslouchání Božímu
slovu a cvičení v rozeznávání, také s
ohledem na bohatou tradici v oblasti výchovy, kterou jejich
vlastní institut po léta shromažďoval, a díky
hlubšímu poznání duchovní pravdy (srov. Ef
1,17) jsou zasvěcené osoby schopny plnit účinně
úkol výchovy a svým vlastním
přispěním pomáhat ostatním vychovatelům a
vychovatelkám.
Vybaveni tímto charizmatem mohou
vytvářet výchovná střediska plná
evangelijního ducha svobody a lásky, která by pozvolna
pomáhala mladým lidem k tomu, aby se pod vedením Ducha
svatého prohlubovalo jejich Iidství (2. vatikánský
koncil, GE 8). Komunita, která vychovává tímto
způsobem, stane se prožitkem společenství a místem
lásky, kde pedagogická práce bude přispívat k
dokonalému propojení věcí lidských a
božských, evangelia a kultury, víry a života.
Historie církve od dávných dob
až do našich časů oplývá
vynikajícími příklady zasvěcených osob,
které žily a stále žijí s úmyslem
jít cestou ke svatosti skrze svou pedagogickou práci,
přičemž zároveň stavějí svatost jako
cíl výchovného snažení. Mnozí z nich
pak při výchovné práci dosáhli dokonalosti
lásky. Je to jeden z nejskvělejších darů,
jaký i dnes mohou zasvěcené osoby poskytnout
mládeži, když ji vychovávají v ovzduší
plném lásky, ve shodě s moudrým výrokem sv.
Jana Boska: „Mládež nejenom že má být
milována, ale má také vědět, že je
milována.“ (Scritti pedagogici e spirituali, Roma 1987, 294.)
|