IV. Úsilí o rozhovor se všemi

Ve službě jednotě křesťanů

    100. Kristova modlitba, kterou se před svým utrpením obracel na Otce s prosbou, aby všichni jeho učedníci zůstávali jednotni (srov. Jan 17,21-23), přetrvává i dnes v modlitbách a skutcích církve. Jak by mohli ti, kdo jsou povoláni k životu zasvěcenému, nevnímat, že se týká také jich? Mezi křesťany dosud existuje rána rozdělení, a proto je třeba neustále se modlit a pracovat pro to, aby byla dosažena jednota všech křesťanů, což bylo na synodě velmi zdůrazňováno. Hluboké ekumenické cítění zasvěcených mužů i žen je povzbuzováno také vědomím, že i v jiných církvích a křesťanských společenstvích je zachován a vzkvétá mnišský život, jako např. v církvích východních, nebo se obnovuje praxe života podle evangelijních rad, jako např. v anglikánské církvi nebo v církvích reformovaných.
    Synoda poukázala na velmi těsné pouto zasvěceného života s věcí ekumenismu a naléhavou nutnost intenzívnějšího svědectví v této oblasti. Jestliže duší ekumenismu je modlitba a obrácení (srov. Jan Pavel II., encyklika Ut unum sint (25. 5. 1995), 21: AAS 87 (1995), 934), je nepochybné, že společnosti zasvěceného života a společnosti života apoštolského jsou zvláště vázány povinností věnovat se tomuto dílu. Je zde tedy naléhavý požadavek, aby se v zasvěceném životě otevíral větší prostor pro ekumenickou modlitbu a skutečně evangelijní svědectví, aby silou Ducha svatého mohly být zbořeny hradby rozdělení a předsudků mezi křesťany.