|
Mnišský život na
východě a na západě
6. Synodní otcové z
východních katolických církví i
představitelé jiných církví z východu
zdůraznili evangelijní hodnoty mnišského života
(srov. Biskupský synod, IX. řádné
zasedání, Nuntius synodi (27. 10. 1994), VII: L’Osservatore Romano 29. 10.
1994, s. 7), které jsou patrné od samých
počátků křesťanství a také nyní
se v jejich zemích rozvíjejí, zvláště u
pravoslavných církví.
Od prvních staletí života
církve nechyběli v ní muži a ženy,
kteří poznávali, že jsou povoláni k tomu, aby
napodobovali život služebníka po vzoru vtěleného
Slova, oddaně ho následovali a prostřednictvím
mnišských slibů uskutečňovali
zvláštním a jedinečným způsobem
požadavky, které vyplývaly ze křtu, totiž
účast na velikonočním tajemství smrti a
vzkříšení. Tak se stávali nositeli kříže (staurophoroi) a
usilovali o to stát se nositeli Ducha (pneumatophoroi). Byli to
muži a ženy vpravdě duchovní, kteří
tajemným způsobem v skrytosti byli schopni obohacovat dějiny
chválou a neustálými přímluvami skrze skutky
mnišské askeze a lásky.
S úmyslem přeměnit svět a
život v očekávání věčného
patření na Boží tvář kladlo
východní mnišství zvláštní
důraz na obrácení, zapření sebe sama a zkroušenost
srdce, hesychii neboli hledání vnitřního pokoje a
ustavičnou modlitbu, půst a bdění, duchovní boj a
mlčení, velikonoční radost z Boží přítomnosti
a očekávání jeho konečného
příchodu, darování sebe sama i vlastního
majetku prožívané v posvátném společenství
kláštera nebo v poustevnické samotě (srov. Propositio
5, B).
Také na západě se od prvních
století církve praktikoval mnišský život v jeho
rozmanitých formách, v podobě klášterní
či poustevnické. Ve své současné podobě a
zvláště pod vlivem sv. Benedikta sledovalo
západní mnišství odkaz mnoha mužů a
žen, kteří opustili život podle světa, vyhledali
Boha a zcela se mu odevzdali „a ničemu nedávali přednost
před Kristovou láskou“ (srov. sv. Benedikt: Regula, 4, 21 a 72, 11). Také
dnes se mniši snaží prožívat ve shodě
vnitřní život a práci v rámci evangelijní
povinnosti změny mravů, poslušnosti a stálosti
prostřednictvím neustálého soustředění
na meditaci nad Božím slovem (lectio divina), slavením
liturgie a modlitbou. Kláštery byly a jsou uprostřed
církve i ve světě výmluvným znamením
společenství, příbytkem těch, kteří
hledají Boha a duchovní pravdy, školami víry a
opravdovými centry studia, dialogu a kultury, která
napomáhají budování života církve a
její pozemské existence, dokud se nerozzáří ta
druhá, nebeská.
|