„To je můj milovaný Syn, toho
poslouchejte!“
16. Otcova výzva v okamžiku extáze
vybízí tři učedníky, aby do Krista vložili
všechnu naději a učinili ho středem svého
života. Tento hlas z nebe dává nový rozměr
pozvání, s nímž se sám Ježíš
na počátku svého veřejného působení
na ně obrátil, aby ho následovali, vytrhl je z
každodenního zaměstnání a přitáhl je
do své blízkostí. Z této
zvláštní a jedinečné milosti
důvěrného přátelství vyplývá
v řeholním životě možnost i nutnost plného
sebedarování ve slibu evangelijních rad. Tento slib je
především nejen prohlášením, ale
vlastním přijetím Kristova tajemství, které se
uskutečňuje v církvi.
Uvnitř jednoty křesťanského
života existují totiž různá povolání
jako paprsky jediného Kristova světla, které „se
odráží na tváři církve“ (2.
vatikánský koncil, LG 1). Vzhledem ke světské povaze
svého povolání zvěstují laici tajemství
vtěleného Slova jako toho, který je Alfa a Omega
celého světa, základ a měřítko hodnoty
všech stvořených věcí. Ti, kdo přijali
svěcení, jsou zase živoucí obrazy Krista jako hlavy a
pastýře, který vede svůj lid v čase mezi
„již“ a „ještě ne“, a očekávají jeho
slavný příchod. Zasvěcenému životu je
svěřen úkol ukazovat na Syna Božího, který
se stal člověkem a je eschatologickýrn cílem, k
něrnuž všechno směřuje, září,
před kterou bledne každé jiné světlo,
nekonečnou krásou, která jediná může zcela
uspokojit touhu lidského srdce. Zasvěcený život
neznamená tedy pouze následovat Krista celým srdcem,
milovat ho „více než otce a matku, více než syna nebo
dceru“ (srov. Mt 10, 37), což se vyžaduje vlastně od
každého učedníka. Je to takový život,
který vyjadřuje souhlas celé existence s
připodobněním Kristu, a veškeré
úsilí zaměřuje – s ohledem na okolnosti a na
vlastní charizmata – k dosažení eschatologické
dokonalosti.
Přijetím evangelijních rad
zasvěcený člověk nejenom činí z Krista smysl
svého života, ale také se snaží, pokud je to
možné, obnovit v sobě „způsob života, který
přijal Boží Syn, když přišel na svět“
(srov. tamtéž, 44). Přijetím svého
panenství uskutečňuje panenskou lásku Krista, kterou
projevuje lidem jako lásku jednorozeného Syna, jednoho spolu s
Otcem (srov. Jan 10, 30; 14, 11). Napodobováním jeho chudoby
vyznává toho Syna, který vše od Otce
přijímá a vše mu v lásce odevzdává
(srov. Jan 17, 7.10). Obětováním vlastní svobody
vstupuje do tajemství jeho synovské poslušnosti a
vyznává toho nekonečně milovaného i
milujícího, který se raduje jedině z vůle Otce
(srov. Jan 4, 34), s nímž je dokonale spojen a ve všem na
něm závisí.
Zasvěcený život, který se
tímto „napodobováním“ ztotožňuje s
tajemstvím Krista, zvláštním způsobem
uskutečňuje ono „vyznávání Trojice“,
které je znamením každého
křesťanského života, uznává jedinečnou
a obdivuhodnou skvělost Boha Otce, Syna i Ducha svatého a s
radostí vydává svědectví o jeho
shovívavé lásce ke každému člověku.
|