Odlesk života Trojice v evangelijních radách

    21. Když pozorujeme vztah mezi evangelijními radami a svatou a posvěcující Trojicí, objevíme jejich hlubší význam. Dávají totiž najevo lásku, kterou k Otci v jednotě Ducha svatého má Syn. Když je zachovává, prožívá zasvěcená osoba s větší silou trinitární a eschatologickou podstatu, kterou se vyznačuje každý křesťanský život.
    Čistota celibátu a panenství, která je znamením sebedarování Bohu s nerozděleným srdcem (srov. 1 Kor 7, 32-34), je odleskem nekonečné lásky, kterou se v hloubi trinitárního tajemství spojují tři božské osoby; tuto lásku dosvědčilo vtělené Slovo až po obětování vlastního života; to je láska, která „ je nám vylita do srdcí skrze Ducha svatého“ (Řím 5, 5) a vybízí k odpovědi v plnosti lásky vůči Bohu i bratřím.
    Chudoba vyznává, že Bůh je jediným opravdovým pokladem člověka. Po příkladu Krista, který „ačkoli bohatý, stal se pro nás chudým“ (2 Kor 8, 9), se tato reálná chudoba stává prohlášením naprostého sebedarování, které vzájemně mezi sebou uskutečňují tři božské osoby. Je to dar, který se vylévá ve stvoření a plně se projevuje ve vtělení Slova a v jeho vykupitelské smrti.
    Poslušnost zachovávaná podle vzoru Krista, jehož pokrmem bylo plnit vůli Otce (srov. Jan 4, 34), odkrývá osvobozující krásu synovské a nikoli otrocké služby, v níž se rozvíjí vědomí vlastních povinností a roste vzájemná důvěra jakožto dějinné zrcadlení láskyplné shody mezi třemi božskými osobami.
    Proto je zasvěcený život určen k ustavičnému prožívání daru evangelijních rad se stále opravdovější a větší láskou, a to trinitárním způsobem: láskou ke Kristu, který zve k důvěrnému přátelství; k Duchu svatému, který duši vhodně uzpůsobuje k tomu, aby přijímala jeho podněty; a k Otci, který je prvotním zřídlem i posledním cílem zasvěceného života (srov. Jan Pavel II., promluva na generální audienci (9. 11. 1994), 4: L’Osservatore Romano 10. 11. 1994, s. 4). Je tedy zasvěcený život zároveň vyznáním i ohlašováním Trojice, jejíž tajemství je církvi ukazováno jako příklad i původ všech forem křesťanského života.
    Také sám bratrský život, s jehož pomocí zasvěcené osoby usilují o to, aby v Kristu žily jako ti, kteří mají „jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4, 32), je výmluvným vyznáním Trojice. Vyznává totiž Otce, který chce, aby byla jedna jediná rodina všech lidí; vtěleného Syna, který v jedno shromažďuje vykoupené, ukazuje jim cestu svým příkladem, modlitbou, svými slovy a především svou smrtí, která je pramenem smíření pro rozdělené a rozptýlené lidstvo; a Ducha svatého jako princip jednoty církve, ve které nepřestává právě on dávat život duchovním shromážděním a bratrským komunitám.