|
II. Mezi Paschou a
dovršením času
Od hory Tábor po
Kalvárii
23. V lesku zářící
událost proměnění již
předznamenává neméně slavné drama
Kalvárie. Zároveň s Mojžíšem a
Eliášem hledí na Pána Ježíše
také Petr, Jakub a Jan – jak o tom podává zprávu
evangelista Lukáš – s nimiž Pán rozmlouvá o
své „smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě“ (Lk 9,
31). Oči apoštolů jsou tedy upřeny na
Ježíše, který uvažuje o kříži
(srov. Lk 9, 43-45). Na kříži se nejjasněji
projeví jeho čistá láska k Otci a ke všem lidem;
jeho chudoba dojde ke zřeknutí se všeho; jeho poslušnost
dospěje k darování vlastního života.
Učedníci jsou zváni, aby
hleděli na Krista vyzdviženého na kříži, kde
„Slovo vycházející z ticha“ (Sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad
Magnesios 8, 2; Patres Apostolici, ed. F. X. Funk, II, 237) ve svém
tichu a osamění prorocky potvrzuje dokonalou Boží
transcendenci ke všemu jeho stvoření, ve svém těle
přemáhá náš hřích a přitahuje k
sobě každého člověka, muže i ženu, a
každému daruje nový život
vzkříšení (srov. Jan 12, 32; 19, 34.37). V pohledu na
ukřižovaného Krista nacházejí svůj
podnět všechna povolání: z něho,
prostřednictvím Ducha svatého, odvozují svůj
původ veškeré dary, zvláště pak dar
zasvěceného života.
Po Marii, Matce Ježíšově,
přijal tento dar Jan, učedník, kterého
Ježíš miloval, svědek, jenž spolu s Marií
stál pod křížem (srov. Jan 19, 26-27). Jeho
úmysl zcela se odevzdat Boží lásce je důsledkem
milosti, která ho obklopuje, podepírá a vnitřně
naplňuje. Vedle Marie je Jan jedním z prvních z toho velkého
množství mužů a žen, kteří od
samých počátků církve až do jejího
konce, povzbuzeni Boží láskou, cítí, že
jsou povoláni k tomu, aby Beránka obětovaného a
žijícího následovali, kamkoli půjde (srov. Zj
14, 1–5 a Propositio 3).
|