Nové a zvláštní zasvěcení

    30. V církevní tradici jsou řeholní sliby chápány jako jedinečné a plodné prohloubení křestního zasvěcení, protože jejich prostřednictvím těsné spojení s Kristem, které ve křtu počíná, přerůstá do daru zřetelnějšího a plnějšího připodobnění se Kristu slibem evangelijních rad (srov. Jan Pavel II., apoštolská adhortace Redemptionis donum (25. 3. 1984), 7: AAS 76 (1984), 522-524).
    Toto nové zasvěcení nabývá ve srovnání s prvním, křestním, svou zvláštní kvalitu, protože není nezbytně jeho navazujícím pokračováním (srov. 2. vatikánský koncil, LG 44; Jan Pavel II., promluva na generální audienci (26. 10. 1994), 5: L’Osservatore Romano, 27. 10. 1994, s. 4). Ve skutečnosti každý, kdo se v Kristu znovu narodil, je povolán k tomu, aby s pomocí síly daru Ducha svatého žil v čistotě, která odpovídá jeho postavení, v poslušnosti vůči Bohu a církvi a v rozumné zdrženlivosti vůči materiálním hodnotám, protože všichni jsou povoláni ke svatosti, která spočívá v dokonalosti lásky (srov. 2. vatikánský koncil, LG 42). Avšak křest sám o sobě nepřináší ani povolání k celibátu a panenství, ani zřeknutí se materiálních hodnot, ani poslušnost vůči někomu vyššímu, jak to zvláštním způsobem vyjadřují evangelijní rady. Slib dodržování těchto rad předpokládá zvláštní Boží dar, který není dán všem, neboť sám Ježíš potvrdil dobrovolnost celibátu (srov. Mt 19, 10-12).
    Toto povolání vyžaduje zvláštní dar Ducha svatého, který činí zasvěcenou osobu schopnou odpovědět na své povolání a přijmout svůj úkol. Proto ve východní i západní liturgii během obřadu mnišských slibů nebo řeholního zasvěcení panen církev prosí o dar Ducha svatého pro tyto vyvolené a spojuje jejich oběť (oblatio) s obětí Kristovou (sacrificium) (srov. Rituale Romanum, Ritus professionis religiosae: sollemnis benedictio vel consecratio professorum, n. 67, et professarum, n. 72; Pontificale Romanum, Ritus consecrationis Virginum, n. 38: sollemnis oratio consecrationis; Eucologion sive Rituale Graecorum, Officium parvi habitum id est Mandiae, s. 384-385; Pontificale iuxta Ritum Ecclesiae Syrorum Occidentalium id est Antiochiae, Ordo rituum monasticorum, Typis Polyglottis Vaticanis 1942, s. 307-309).
    Slib evangelijních rad je zároveň pokračováním milosti přijaté ve svátosti biřmování, ale překračuje obvyklé hranice této svátosti díky zvláštnímu daru Ducha, který otevírá cestu pro novost a plodnost svatosti a apoštolátu, jak o tom svědčí historie zasvěceného života.
    Kněží, kteří skládají slib evangelijních rad, z vlastní zkušenosti potvrzují, že svátost kněžství nachází v tomto zasvěcení jedinečnou plodnost, protože je uvádí do hlubokého vnitřního stavu spojení s Pánem. Kněz, který slibuje zachovávání evangelijních rad, dostává zvláštní pomoc k tomu, aby opět v sobě zakoušel plnost Kristova tajemství, také díky zvláštní spiritualitě svého institutu a zároveň apoštolské povaze vlastního charizmatu. V osobě kněze dosahuje povolání ke kněžství a povolání k zasvěcenému životu plné a dynamické jednoty.
    Nedocenitelný je také pro církev přínos řeholních kněží, kteří jsou zcela oddáni kontemplaci. Zvláště při slavení eucharistie vykonávají činnost církve a pro církev, ke které připojují darování sebe samých, ve společenství s Kristem, jenž pro spásu celého světa sebe daroval Otci (srov. sv. Petr Damián: Liber qui appellatur „Dominus vobiscum“ ad Leonem eremitam: PL 145, 231-252).