Modlitba a askeze: duchovní zápas

    38. Povolání k svatosti je přijímáno a může být rozvíjeno pouze v tiché adoraci tváří v tvář nekonečné Boží transcendenci: „Je třeba přiznat, že my všichni potřebujeme toto mlčení, naplněné přítomností uctívaného Boha: teologie, aby mohla plně rozvíjet svůj charakter moudrosti a duchovnosti; modlitba, aby nikdy nezapomínala hledět na Boha a zároveň také být schopna sestoupit z hory s tváří tak zářící, že ji musíme zahalovat (srov. Ex 34, 33); poslání, které by odstraňovalo nebezpečí, že nějaký spor skončí bez lásky a odpuštění (...). Všichni totiž, věřící i nevěřící, se musí učit mlčení, ve kterém by mohl promlouvat On, kdy a jak bude chtít, a nám by bylo umožněno vnímat jeho slovo.“ (Jan Pavel Il., apoštolský list Orientale lumen (2. 5. 1995), 16: AAS 87 (1995), 762.) V praxi zde hraje velkou roli věrné provádění liturgické i soukromé modlitby, vyhražení prostoru pro modlitbu mysli a kontemplaci a konání pravidelné měsíční duchovní obnovy a cvičení.
    Je také nezbytné aby se znovu objevovaly způsoby askeze, které jsou vlastní duchovním tradicím církve i jednotlivým institutům. Ty totiž vždy účinně přispívaly ke skutečnému rozvoji svatosti a také nyní jsou mu velkou pomocí. Askeze, která napomáhá ovládání a usměrňování sklonů lidské přirozenosti zraněné hříchem, je opravdu velmi nezbytná pro osoby zasvěceného života, aby vytrvaly ve věrnosti svému povolání a následovaly Ježíše na jeho cestě kříže.
    Dále musí být rozpoznány a přemáhany rozmanité nástrahy, které totiž často strojí ďábel a skrývají se přitom pod zdáním nějakého dobra. Tak například jistě oprávněný požadavek, aby každý poznával dnešní společnost a tak mohl snáze odpovídat na její výzvy, může také vést k ústupkům časným zájmům, následuje oslabení duchovní horlivosti a duše dojde k jisté úhoně. Možnost vyšší duchovní formace může časem v osobách zasvěcených působit, že se cítí poněkud výše než ostatní věřící, a na druhé straně nutnost náležité a patřičné přípravy může přejít do neovladatelné vůle aktivně působit tak, jako by převážná část apoštolské služby závisela spíše na lidech než na Bohu. Chvályhodná touha osvědčit se jako bližní pro muže i ženy naší doby, věřící i nevěřící, chudé i bohaté, může někoho dovést až k tomu, že zvolí světský způsob života a lidské hodnoty rozvíjí výlučně v pozemském rozměru. Podpora zákonitých požadavků nebo kultury vlastního národa může zároveň u někoho vést k jistým formám nacionalismu nebo k přijetí takových zásad, které musí být nejprve očištěny a přivedeny ke světlu evangelia.
    Cesta, která vede k svatosti, vyžaduje přijetí duchovního zápasu. Je to závažný úkol, který dnes není vždy chápán s dostatečnou naléhavostí. Tradice uvádí jako příklad takového duchovního zápasu Jakubův boj s tajemným Bohem, který podstoupil, aby získal jeho požehnání a milost hledět na něho (srov. Gn 32, 23-31). V této události z biblických dějin mohou zasvěcené osoby nacházet prvotní znamení úkolu askeze, které je jim zapotřebí, aby rozšířily své srdce a otevřely je pro přijetí Pána i bratří.