Cítit s církví (sentire cum Ecclesia)

    46. Zasvěcený život má také veliký úkol ve světle nauky o církvi jako společenství, kterou mimořádně zdůraznil 2. vatikánský koncil. Od zasvěcených osob je naléhavě požadováno, aby prožívaly opravdové společenství a žily jeho duchovností (srov. Propositio 28), jako „svědci a zároveň tvůrci ‚vize společenství‘, která podle Boží vůle má své místo na samém vrcholu lidských dějin“ (Kongregace pro řeholní a sekulární společnosti, dokument Vita e missione dei religiosi nella Chiesa, I. Religiosi e promozione umana (12. 8. 1980), II., 24: Ench. Vat. 7, 455). Cit pro společenství církve, který je chápán jako duchovní rozměr společenství, podporuje způsob myšlení, mluvení a konání, který působí, že se církev rozrůstá do hloubky i do šíře. Pak se stane „život církevního společenství znamením pro svět, přitažlivou silou, která vede k víře v Krista... Tak společenství tím, že se otevírá misijní činnosti, samo se stává misií“, ba dokonce když „společenství plodí společenství... ze své podstaty vydává misionářské společenství“ (Jan Pavel II., posynodní apoštolský list Christifideles laici (30. 12. 1988), 31-32: AAS 81 (1989), 451-452).
    U zakladatelů i zakladatelek vidíme patrný živý smysl pro církev, který se projevuje jejich účastí ve všech oblastech církevního života a jejich horlivou poslušností vůči pastýřům církve, zvláště římskému papeži. Pouze na základě lásky k církvi svaté, která je „sloupem a pevnou oporou pravdy“ (1 Tim 3, 15), lze pochopit onu oddanost Františka z Assisi vůči „panu papeži“ (Regula bullata I, 1), synovskou starostlivost Kateřiny Sienské o toho, kterého nazývá „sladkým Kristem na zemi“ (Epistulae 109, 171, 196), apoštolskou poslušnost Ignáce z Loyoly a jeho „sentire cum Ecclesia“ (srov. Regulae „o správném způsobu myšlení, který je třeba si osvojit v církvi bojující“, které umísťuje na konci spisu Exercitia spiritualia, zvláště Regula 13), radostné vyznání víry Terezie od Ježíše: „Jsem dcerou církve.“ (Dicta, n. 217.). Terezie z Lisieux také vyjadřuje podobnou touhu: „V srdci církve, své matky, budu sama láskou...“ (Manuscrits autobiographiques B, 3 v.) Tato svědectví zjevně dokazují dokonalé společenství s církví, které prožívali světci i světice, zakladatelé a zakladatelky v různých staletích a v odlišných, rozmanitých a často velmi obtížných podmínkách. Zasvěcené osoby se musí k těmto příkladům neustále vracet a tak odporovat různým rozdělujícím a odstředivým tendencím, které jsou v dnešní době velmi silné.
    Významnou součástí tohoto společenství s církví je věrnost mysli i srdce vůči učitelskému úřadu biskupů, kterou všechny zasvěcené osoby musí věrně dodržovat a před Božím lidem zřetelně dosvědčovat. To se týká především těch, kdo se věnují teologickému bádání a předávání nauky, vydávání knih, katechezi a práci ve veřejných sdělovacích prostředcích (srov. Propositio 30, A). Protože zasvěcené osoby zaujímají v církvi zvláštní místo, jejich názory a smýšlení mají u lidu Božího velkou váhu. Jejich apoštolská práce nachází sílu a účinnost v jejich svědectví synovské lásky, která se v oblasti prorocké misie všech pokřtěných většinou projevuje při úkolech konaných ve zvláštní spolupráci s hierarchií (Jan Pavel II., apoštolská adhortace Redemptionis donum (25. 3. 1984), 15: AAS 76 (1984), 541-542). Tak bohatstvím svých charizmat osoby zasvěcené obzvláštním způsobem přispívají k tomu, aby církev stále hlouběji uskutečňovala svůj charakter svátosti „vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (2. vatikánský koncil, LG 1).