48. Také uvnitř místních církví mají zasvěcené osoby významnou úlohu. Důvod toho uvádí především koncilní nauka o církvi jako společenství a tajemství a nauka o místních církvích, které tvoří součásti Božího lidu, v nichž „je opravdu přítomna a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova“ (ChD 11). Tato nauka byla důkladně prozkoumána a v následných dokumentech přijata. Z textů těchto úvah velmi jasně vyplývá, že spojená činnost zasvěcených osob a biskupů nejvíce přispívá k dosažení harmonického rozvoje pastorační péče v diecézi. Charizmata zasvěceného života velmi napomáhají při vytváření vztahů bratrské lásky v místní církvi.
    Různé formy prožívání evangelijních rad jsou konkrétním vyjádřením i plodem duchovních darů, které zakladatelky a zakladatelé přijali, a jako takové tvoří „zkušenost přítomnosti Ducha svatého, předávanou vlastním učedníkům, aby podle ní žili, zachovávali ji, prohlubovali a stále zvětšovali v souladu s neustálým vzrůstem těla Kristova, to jest církve“ (Kongregace pro řeholní a sekulární společnosti a Kongregace pro biskupy, Směrnice pro vzájemné vztahy mezi biskupy a řeholníky v církvi Mutuae relationes (14. 5. 1978), 11: AAS 70 (1978), 480). Odnože jednotlivých institutů s sebou přinášejí jedinečnou osobitost posvěcení i způsobu apoštolátu, které se ve změněných podmínkách postupně upevňují a tak tvoří jisté objektivní elementy tradice (srov. tamtéž). Proto církev pečuje o to, aby instituty vzrůstaly a rozvíjely se ve shodě se záměrem zakladatele či zakladatelky a podle svých vlastních správných tradic (srov. CIC, kán. 576).
    Proto je právem ponechána jednotlivým institutům jistá autonomie, v jejímž rámci mohou udržovat vlastní disciplínu a zachovávat neporušené své duchovní i apoštolské dědictví. Úkolem ordinářů je tuto autonomii střežit a chránit (srov. CIC, kán. 586; Mutuae relationes 13: AAS 70 (1978), 481–482). Biskupové tedy mají charizmata zasvěceného života přijímat a brát v úvahu a dávat jim prostor v plánech pastorační činnosti v diecézi. Zvláštní starost mají věnovat institutům v rámci diecézního práva, které jsou svěřeny výhradně péči místního ordináře. Diecéze, v níž by chyběl zasvěcený život, byla by zbavena nejen množství duchovních darů, míst vhodných ke hledání Boha a zvláštních způsobů apoštolské a pastorační práce, ale mohlo by tu též vzniknout nebezpečí, že zcela zeslábne onen misijní duch, který je pro mnoho institutů charakteristický (112. srov. 2. vatikánský koncil, AG 18). Z toho důvodu je nezbytné odpovídat na dar zasvěceného života, který Duch svatý v místní církvi probouzí a který má být přijímán s velikou vděčností.