Laici – dobrovolníci a osoby přidružené

    56. Jedna z význačných podob účasti laiků na bohatství zasvěceného života spočívá v tom, že věrní laici patří k různým institutům v nové formě takzvaných přidružených společností nebo též, podle požadavků dnešní doby v určitých kulturních poměrech, ve formě společenství osob, která po jistý čas sdílejí život komunity i její zvláštní vydanost a podílejí se na kontemplativní i apoštolské činnosti daného institutu, ovšem tak, aby v žádném případě neutrpěla identita jeho vnitřního života (srov. Propositio 33, A a C).
    Právem a po zásluze je práce těchto dobrovolných pracovníků, která čerpá z pokladu zasvěceného života, velmi oceňována; je však třeba dbát také na vlastní duchovní formaci dobrovolných pracovníků, aby nespoléhali jen na zkušenost, ale při všech svých záměrech dbali na jejich hlubokou nadpřirozenou motivaci a prohlubovali svůj smysl pro společenství a církev (srov. Propositio 33, B). Je také stále třeba mít na zřeteli, že aktivity, na nichž se podílejí laici, mají-li být také připisovány danému institutu, musí být v souladu s jeho záměry a být realizovány pod záštitou jeho autority. Takže pokud jim stojí v čele laici, musí podávat zprávy o své činnosti odpovědným představeným institutů. Je správné, aby všechny tyto aktivity a jejich vhodnost podle předpisů jednotlivých institutů posuzovala vyšší autorita a ta je také vymezila ve vztahu k řádu vlastního institutu či společenství, podle povinností přidružených členů či dobrovolníků.
    Zasvěcené osoby, které jejich představený vyšle a které ovšem stále budou pod jeho pravomocí, mohou se účastnit zvláštních forem spolupráce při laických iniciativách, především pak v těch společnostech a institucích, které se snaží pomáhat nemocným a opuštěným lidem a zmírňovat jejich bídu. Taková spolupráce, která je podporována a oživována výraznou myšlenkou křesťanského charizmatu a respektuje vlastní charakter zasvěceného života, může vnášet do temných situací lidské existence zářivou sílu evangelia.
    V posledních letech se mnoho zasvěcených osob stalo účastníky nových církevních hnutí, která se v naší době objevila. Většinou jsou tyto aktivity pro ně zdrojem obohacení, zvláště pokud se týče duchovní obnovy. Nelze však popřít, že za některých okolností z toho vznikají pro jednotlivce i společenství neshody a zmatky, a to nejvíce tam, kde tyto zkušenosti vstupují do rozporu s životem společenství a spiritualitou institutu. Bude se tedy třeba postarat, aby se církevní hnutí realizovala tak, aby byla zachována charizmatická totožnost a disciplína každého institutu (srov. Kongregace pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života, instrukce La vita fraterna..., 62. Cittá del Vaticano 1994, s. 75–77; instrukce Potissimum institutioni (2. 2. 1990), 92–93: AAS 82 (1990), 123–124), a to se souhlasem představených a s podmínkou podvolit se jejich rozhodnutím.