Nové formy života podle evangelia

    62. Duch svatý, který v různých dobách probudil k životu mnohé formy zasvěceného života, nepřestává v církvi působit. Ve společnostech, které již existují, podněcuje touhu obnovovat věrnost vůči prvotnímu charizmatu, a mužům i ženám naší doby uděluje nová charizmata, aby zakládali společnosti, které by byly schopné vycházet vstříc současným požadavkům. Znamením této božské aktivity jsou nové společnosti, které se vyznačují určitými novými charakteristickými rysy, odlišnými od tradičních.
    Původnost těchto nových komunit spočívá často v tom, že jsou to skupiny složené z mužů i žen, duchovních i laiků, manželů i celibátníků, kteří touží žít zvláštním způsobem života a vycházejí přitom z různých tradičních forem, přizpůsobených potřebám dnešní společnosti. Jejich úkol žít podle evangelia se projevuje různě, ale všeobecně převládá silná touha po životě ve společenství, po chudobě a modlitbě. Na službě vedení a správy se podílejí kněží i laici, každý podle svých možností, a apoštolské dílo je otevřeno potřebám nové evangelizace.
    Na jedné straně je zde velký důvod k radosti nad činností Ducha svatého. Na druhé straně je však třeba učinit nezbytný krok k rozeznávání charizmat. Aby bylo možné začít mluvit o zasvěceném životě, musí být splněn zásadní požadavek, a to že vymezení nových komunit a jejich způsobů života musí ve svých obrysech vycházet z těch základních teologických a kanonických prvků, které jsou vlastní zasvěcenému životu (CIC, kán. 573; CCEO, kán. 410). Toto rozlišování jak na místní, tak na všeobecné rovině je nezbytné, aby se společně a všude projevovala poslušnost vůči Duchu svatému. Diecézní biskup ať přezkoumá svědectví života a pravost víry zakladatelů a zakladatelek těchto komunit, jakož i jejich duchovní život, jejich smysl pro církev, který je patrný při plnění misijního poslání, způsoby formace a přijímání nových členů společenství; at posoudí případné nedostatky a trpělivě očekává plody, které se objeví (srov. Mt 7, 16 a Propositio 13, B), aby mohl uznat pravost charizmatu. Zejména ať bedlivě posoudí, podle zřetelných norem, vhodnost těch členů nových společenství, kteří chtějí přijmout svátost kněžství (srov. Propositio 13, C).
    Podle stejné zásady rozlišování není možné opominout jakožto jistý druh zasvěceného života ty zajisté velmi chvályhodné formy života, které přijímají někteří křesťanští manželé v různých církevních společenstvích a hnutích, když touží dovést k završení svou touhu po lásce jako osoby „již zasvěcené“ svátostí manželství (srov. 2. vatikánský koncil, GS 48) a slibem potvrzují zachovávání závazku čistoty, jaká je vlastní životu manželskému, a aniž by zanedbávali péči o děti, slibují také chudobu a poslušnost (srov. Propositio 13, A). Popis charakteristických rysů těchto experimentů nemá směřovat k tomu, aby se snižovala hodnota takového zvláštního způsobu zasvěcení, kterému jistě nechybí působení Ducha svatého, jenž je ve svých darech a podnětech nekonečně bohatý.
    Protože existuje takové bohatství darů a podnětů pro nové aktivity, jeví se jako vhodné stanovit komisi, která by zvážila otázky nových forem zasvěceného života, aby stanovila normy autenticity, které by pomáhaly při rozlišování a posuzování těchto záležitostí (srov. Propositio 13, B). Kromě jiných úkolů bude muset komise ve světle zkušeností posledních desetiletí posoudit, které nové formy zasvěcení může církevní autorita ve své pastýřské prozíravosti a pro všeobecný prospěch veřejně uznat a doporučit je věřícím, kteří usilují o dokonalejší křesťanský život.
    Tato nová společenství života podle evangelia nemají nahradit výše připomenuté instituty, které i nadále zaujímají významné místo, jaké jim přiznala tradice. Také nové formy jsou darem Ducha svatého určeným k tomu, aby církev velkodušně a s neustálým nadšením následovala svého Pána, ustavičně obrácená k Bohu, který povolává podle toho, jak to požadují znamení času. Proto se může církev ukazovat světu v celé plnosti bohatství různých forem svatosti a skutků, „jako znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (2. vatikánský koncil, LG 1). Starší instituty, z nichž mnohé prošly těžkými zkouškami, které v průběhu staletí statečně snášely, může obohatit dialog a vzájemná výměna darů se společnostmi, které vznikly v naší době.
    Tak tedy životní silou rozmanitých společností zasvěceného života, od těch nejstarších až po nejnovější, a také životností nových komunit bude posilována věrnost vůči Duchu svatému, který je počátkem společenství a ustavičné novosti života.