III. Výhled do budoucnosti
Obtíže a perspektivy
63. Současné společenské
změny i úbytek povolání v některých
oblastech světa staví zasvěcený život do
obtížné situace. Apoštolská činnost mnoha
společností i sama jejich přítomnost v
některých místních církvích se
nachází v ohrožení. Podobně jako i jindy v
historii hrozí některým institutům
nebezpečí, že zanedlouho přestanou existovat.
Všeobecná církev jim nepřestává
být vděčná za pomoc, kterou díky svému
svědectví a službě přispěly k její
výstavbě (srov. Propositio 24). Dnešní
obtíže nezmenšily jejich zásluhy ani neodstranily
výsledky jejich práce.
U jiných společností
vyvstává otázka jejich nového
uspořádání – reorganizace. Tento nelehký a
často také trpký úkol vyžaduje
úsilí a posouzení ve světle různých
kritérií. Tak např. musí být zachován
smysl původního charizmatu, rozvíjen bratrský
život, je třeba vycházet vstříc
potřebám církve jak všeobecné, tak i
místní, chránit to, co svět zanedbává,
svobodně a odvážně přijímat nové
podoby chudoby, zvláště na těch nejchudších
místech, i když půjde třeba jen o opatření
menšího významu (srov. Kongregace pro společnosti
zasvěceného života a společnosti apoštolského
života, instrukce La vita fraterna in communita „Congregavit nos in unum
Christi amor“ (2. 2.
1994), 67: Cittá del Vaticano 1994, s. 85–86).
Četné nesnáze, které
vznikají díky menšímu počtu členů i
činností, nesmějí žádným
způsobem vést ke ztrátě důvěry v
evangelijní hodnotu zasvěceného života, který v
církvi vždy bude existovat a působit. I když by
jednotlivé instituty zanikly, zasvěcený život bude
vždy ve věřících povzbuzovat lásku k Bohu i
bratřím. Proto je třeba rozlišovat historické
poslání jednotlivého institutu nebo formy
zasvěceného života od vlastního poslání
zasvěceného života v církvi, které má
význam jako takové. To první se může měnit
vzhledem ke změněným okolnostem, to druhé nikdy
nepřestane existovat.
To se týká jak kontemplativní
formy zasvěceného života, tak i té, která se
věnuje apoštolské práci. Všude stále a
stále přicházejí nové podněty Ducha
svatého a zasvěcený život pokračuje jako
vynikající svědectví nerozlučné jednoty lásky
k Bohu a k bližnímu, jako připomínka
životadárné Boží lásky, která se
projevuje v životě jednotlivců i společností. Obtížným
situacím, které nyní nastávají, je
třeba čelit s klidnou myslí a s vědomím, že
od žádného z nás se nevyžaduje
úspěch, ale věrnost vlastnímu úkolu. Je
samozřejmě třeba dbát na to, aby zasvěcený
život neupadal, ale jeho úpadek se neprojevuje
zmenšeným počtem členů, ale zánikem
duchovní věrnosti Pánu i vlastnímu
povolání a poslání. Naopak ten, kdo je
vůči nim věrný, podává také světu
nejúčinnější svědectví o své
pevné důvěře v Pána dějin, v jehož
rukách jsou staletí i osudy jednotlivců, institucí i
národů a také způsoby, jimiž chce v čase
udělovat svoje dary. Obtížné situace a nesnáze
povzbuzují zasvěcené osoby k ještě
pevnější víře v Kristovu smrt a
zmrtvýchvstání, které musí hlásat,
aby se samy stávaly zřetelným znamením přechodu
ze smrti do života.
|