Nové výzvy pro pastoraci povolání

    64. Poslání zasvěceného života a životnost společností závisí jistě především na věrnosti, s jakou zasvěcené osoby odpovídají na své povolání, a jejich existence v budoucnosti je podmíněna hlavně tím, do jaké míry ostatní muži a ženy ochotně poslechnou Pánovo volání. Otázka povolání je opravdovou výzvou, která se sice především obrací na řeholní společnosti, avšak týká se celé církve. Nesmírné tělesné i duševní síly jsou vynakládány na pastorační péči o povolání, ale výsledek ne vždy odpovídá očekávání či vynaloženému úsilí. Tak dochází k tomu, že povolání k zasvěcenému životu jsou hojnější v mladých církvích nebo v těch, které prošly pronásledováním pod totalitními režimy, zatímco naopak ubývají v zemích tradičně bohatých na povolání, a to i na povolání misijní.
    Tato nepříznivá situace je jistou zkouškou pro samotné osoby zasvěcené, které se často ptají: cožpak jsme ztratili schopnost přitáhnout nová povolání? Je třeba vkládat důvěru v Pána Ježíše, který nepřestává volat k následování, a věřit Duchu svatému, který je původcem i podněcovatelem charizmat zasvěceného života. Když se tedy radujeme z činnosti Ducha, který Kristovu snoubenku církev stále činí mladou a způsobuje rozkvět zasvěceného života v mnoha národech, musíme zároveň hojnými modlitbami prosit Pána žně, aby poslal své církvi dělníky, kteří by zajišťovali potřeby nové evangelizace (srov. Mt 9, 37–38). Je třeba zintenzivnit modlitby za povolání a zároveň také usilovně pracovat na tom, aby se jasným zvěstováním a náležitou výchovou v lidech povolaných k řeholnímu životu probouzela svobodná, odhodlaná i velkodušná odpověď, která lásku k povolání promění ve skutek.
    Ježíšova výzva: „Pojďte a uvidíte“ (Jan 1, 39) tvoří také dnes zlaté pravidlo pastorační péče o nová povolání. Chce ukázat, podle vzoru zakladatelů a zakladatelek, úchvatnou krásu osoby Pána Ježíše jakož i naprostého sebedarování kvůli evangeliu. Hlavním úkolem všech zasvěcených osob, mužů i žen, je odvážně, slovem i příkladem, ukazovat jedinečnou hodnotu následování Krista a posléze podporovat odpověď na podněty Ducha svatého v srdcích povolaných osob.
    Po prvním nadšeném setkání s Kristem musí následovat, jak je patrné, vytrvalé úsilí o každodenní odpověď, díky které se povolání stává historií každodenního přátelství s Pánem. Proto pastorační péče o povolání má používat vhodné prostředky, jako např. duchovní vedení, které by podpořilo onu osobní odpověď lásky vůči Pánu, která je pro povolané osoby nezbytná k tomu, aby se mohly stát jeho opravdovými učedníky a apoštoly Božího království. Jestliže tedy rozkvět povolání v mnoha zemích světa povzbuzuje důvěru a upevňuje naději, zároveň jejich nedostatek v jiných oblastech nesmí vést ke ztrátě odvahy a unáhlenému či nerozvážnému přijímání nových členů. Je třeba, aby činnost na podporu nových povolání byla realizována tak, aby se stále více projevovala jako společné dílo celé církve (srov. Propositio 48, A). To vyžaduje aktivní spolupráci pastýřů, řeholníků, rodin i vychovatelů, protože úkol každého z nich je neoddělitelnou součástí společného díla všech místních církví. Ve všech diecézích tak má vzniknout tato společná služba, aby spojovala a znásobovala síly, která nebude potlačovat úlohu jednotlivých institutů při získávání nových povolání, ale naopak bude jim vytvářet lepší podmínky (srov. Propositio 48, B).
    Tato činná spolupráce celého lidu Božího, s pomocí prozřetelnosti, jistě vyvolá hojnost Božích darů. Křesťanská solidarita štědře přispěje na pomoc krajům, které mají nedostatek řeholních povolání. U těchto národů budou hledat povolání instituty ve spolupráci s místními církvemi, v aktivní účasti na jejich pastorační činnosti (srov. Propositio 48, C). Nejpravdivější odpovědí na volání Ducha svatého bude spojení těch nejlepších sil při probouzení povolání, zvláště v náležité péči o pastoraci mládeže.