Nutnost doplnění a aktualizace vlastního programu formace (ratio)

    68. Určitá doba vyhrazená pro formaci, která ústí do věčných slibů, je předepsána pro společnosti mužské i ženské, jedná-li se o společnosti laické. Totéž lze říci o klauzurních komunitách, jejichž úkolem bude vypracovat program formace, zdůraznit vhodné prvky formačního „ratio“ pro společnosti, které bude vystihovat jak autentickou formaci kontemplativního života, tak jeho zvláštní poslání v církvi.
    Synodní otcové velmi povzbuzovali všechny společnosti zasvěceného života a společnosti života apoštolského, aby co nejdříve zformulovaly své ratio institutionis, tzn. program formace, vytvořený podle původního charizmatu, v němž by jasně a dynamicky byla ukázána cesta, po které je třeba jít, aby bylo v plnosti dosaženo spirituality vlastní řeholní rodiny. Toto ratio je dnes velmi potřebné: stanoví především pravidlo, jak předávat ducha institutu novým pokolením, aby v rozdílných nových kulturních i místních podmínkách mohly vyrašit nové výhonky na původním kmeni; zároveň objasňuje zasvěceným osobám způsob, jak si zachovat téhož ducha v různých obdobích své existence, zatímco postupují na cestě k plné zralosti víry v Krista.
    Je-li tedy pravda, že obnova zasvěceného života závisí především na formaci, je rovněž pravdou, že tato formace je spjata s konkretizací ratio, tedy oné cesty, obohacené duchovní i pedagogickou moudrostí, která postupně krok za krokem přivádí osobu, která se chce zasvětit Bohu, k osvojení Kristových vlastností. Formace je životadárný proces, během něhož se tato osoba obrací v hloubi svého nitra k Božímu Slovu a zároveň se učí umění hledat ve světě znamení Boží přítomnosti. V dnešní době, kdy náboženské hodnoty jsou z kultury stále více a více vytlačovány, má tento formační proces velký význam ze dvou důvodů: díky němu osoba zasvěcená nejen že může očima víry „vidět“ Boha v tom světě, který o jeho přítomnosti neví, ale také skrze svědectví svého charizmatu jistým způsobem činí jeho přítomnost ve světě „vnímatelnou“.