Vzdáváme díky za zasvěcený život

    2. Úloha zasvěceného života má pro církev takový význam, že jsme se rozhodli na prahu nového tisíciletí svolat synodu, která by prozkoumala jeho hodnotu a perspektivy. Chtěli jsme, aby na vlastním synodním jednání byli kromě Otců přítomni i četní zasvěcení mužové a ženy, aby společným úvahám nechyběly jejich vlastní názory.
    Všichni jsme si vědomi bohatství, které dar zasvěceného života přináší církevnímu společenství v celé rozmanitosti svého obdarování a institucí. Děkujeme Bohu za řády a řeholní instituce, určené pro dílo kontemplace a apoštolátu, za společnosti apoštolského života, za sekulární společnosti a ostatní společenství zasvěcených i za všechny ty, kdo se v hloubi svého nitra zvláštním zasvěcením odevzdali Bohu.
    Během synody bylo možné si uvědomit všeobecné rozšíření zasvěceného života, který je přítomen v církvi ve všech částech světa. Povzbuzuje rozvoj evangelizace a doprovází ji v různých oblastech, kde jsou nejenom s vděčností přijímány instituce, které přicházejí od jiných národů, ale vznikají také nové, a to ve velkém množství forem a způsobů.
    I když se může zdát, že v některých oblastech světa společnosti zasvěceného života prožívají krizi, naopak jinde s obdivuhodnou životností rozkvétají a dokazují tak, že celkové darování sebe Bohu v Kristu není vůbec v rozporu s kulturou a historií žádného národa. To neplatí jen o církvi katolické. Podobný doklad životnosti lze pozorovat také v mnišských institutech pravoslavných církví, kde tvoří základní rys jejich charakteristiky, a začíná nebo se znovu objevuje v církvích a církevních společenstvích vzniklých z reformace jako doklad milosti společné všem Kristovým učedníkům. Toto vědomí se stává podnětem pro ekumenismus a povzbuzuje touhu po stále plnějším společenství mezi křesťany, „aby svět uvěřil“ (Jan 17,21).