V dynamické síle věrnosti

    70. Svěžest ducha zůstává, i když čas postupuje: duchovní mládí se projevuje v tom, že člověk v každém období života hledá a nalézá pro sebe různé nové úkoly, zvláštní způsob existence, života a lásky, sobě vlastní (srov. Kongregace pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života, instrukce La vita fraterna, 43-45: ed. cit., s. 52-57).
    V zasvěceném životě první roky, v nichž je člověk plně nasazen do apoštolské služby, jsou samy o sobě považovány za obtížné, protože se od života pod vedením druhých přechází do stavu plné zodpovědnosti za vlastní dílo. Je proto důležité, aby mladé zasvěcené osoby našly pomoc a podporu u některého bratra či sestry, kteří by jim pomáhali v plnosti prožívat mladistvou a nadšenou lásku ke Kristu.
    V následujícím období vzniká jisté nebezpečí zevšednění pravidelných zvyků a může vzrůstat i pokušení deziluze z faktu, že výsledky práce jsou nepatrné. Proto zasvěceným osobám středního věku je třeba pomáhat, aby si ve světle evangelia a původního charizmatu znovu uvědomovali svou zásadní volbu a nezaměňovali celistvost sebedarování s celkovým součtem výsledků práce. To jim umožní nalézt povzbuzení nových podnětů a nové argumenty pro plnou realizaci jejich původní volby. Toto je období, v němž se hledají zásadní hodnoty.
    Období zralého věku s sebou spolu s rozvojem každé osobnosti může přinášet také nebezpečí spoléhání pouze na sebe (individualizmu), které často doprovází obava, že se člověk nedokáže přizpůsobit novým časům, a proto se může projevit i jistá nesnášenlivost a uzavírání do sebe. Stálá formace chce nejen napomáhat dosažení vyššího stupně duchovního a apoštolského života, ale také pochopení zvláštního charakteru tohoto období existence. V něm totiž dochází k očištění osobnosti od určitých prvků a je dosahována úroveň sebeobětování, které je větší a čistší ve vztahu k Bohu a vlídnější a chápavější, velkodušnější a bohatší na lásku ve vztahu k bratřím a sestrám. Zde vzniká také dar i zkušenost prožitku duchovního otcovství a mateřství.
    Starší věk klade nové otázky, kterým je třeba čelit včas prozíravou duchovní přípravou. Člověk je postupně méně aktivní, v některých případech i v důsledku nemoci nastoupí vynucená nečinnost, a vzniká zde zkušenost, která může velmi přispět k výchově každého jednotlivce. Situace, která je často velmi trpká, poskytuje starší zasvěcené osobě příležitost prožívat velikonoční tajemství (srov. Kongregace pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života, instrukce Potissimum institutioni, 70: AAS 82 (1990), 513-514) a zcela se připodobnit ke Kristu ukřižovanému, který absolutně plní Otcovu vůli a svěřuje se do jeho rukou, dokud mu neodevzdá svého ducha. Toto připodobnění je novým způsobem prožívání zasvěcení, které již není spojeno s aktivním plněním nějakého úkolu nebo s apoštolskou činností.
    Když se pak přiblíží čas ztotožnění se s poslední hodinou utrpení Páně, zasvěcená osoba chápe, že Otec již velmi brzy završí ten tajemný proces formace, který kdysi započal. Pak bude připravena na smrt a bude ji očekávat jako poslední a nejdokonalejší skutek lásky a sebedarování.
    Je třeba dodat, že i mimo různá životní období každý věk s sebou přináší krizové situace: jednak díky různým vnějším okolnostem – změna místa nebo úkolu, obtíže v práci nebo neúspěchy v apoštolské činnosti, neshody, vyloučení ze života společnosti a pod. – nebo díky okolnostem čistě osobním – různé choroby těla či duše, jistá duchovní vyprahlost, smutek, problémy v mezilidských vztazích, silná pokušení, krize víry i totožnosti, pocit marnosti atd. Když se zachování věrnosti stane těžším, je třeba zasvěcené osobě pomoci poukazem na silnější důvěru a hlubší lásku, a to jak na úrovni osobní, tak v rámci společenství. Především je v takové době nezbytná blízkost laskavého představeného, velmi potěší také pomoc nějakého bratra či sestry, jejichž starostlivá péče způsobí, že člověk znovu objeví smysl smlouvy, kterou Bůh uzavřel jako první a kterou nechce zrušit. Po absolvování určitých zkoušek tedy zasvěcená osoba přijme očištění a osvobození jako nejvýše významný úkon ztotožnění s ukřižovaným Kristem. Všechny zkoušky se pak jeví vlastně jako prozíravý a moudrý nástroj formace v rukách Otce, jako zápas ne pouze psychologický, v němž vlastní „já“ bojuje proti sobě a svým vlastním slabostem, ale také náboženský, protože každodenně ukazuje na přítomnost Boha a sílu kříže.