Spolupráce v církvi a
apoštolská spiritualita
74. Všechno je třeba dělat ve
společenství a v dialogu s ostatními součástmi
církve. Misijní výzvy jsou takového druhu, že
nemohou být účinně splněny bez
společné práce všech členů církve, jak
při programovém vytváření, tak při konkrétní
realizaci. Jednotlivci totiž těžko nacházejí
úplnou odpověď, ta může vyplynout pouze ze
srovnání a dialogu. Především aktivní
spolupráce mezi charizmaty má nutně za následek nejen
jejich vzájemné obohacení, ale také
větší účinnost misijní práce. Zkušenost
nedávné doby výmluvně potvrzuje, že „dialog je
novým jménem pro uskutečňování
lásky v praxi“ (Pavel VI., encyklika Ecclesiam suam (6. 8. 1964), III:
AAS 56 (1964), 639), zvláště lásky v církvi,
pomáhá totiž tomu, aby otázky byly
nahlíženy ve svých pravdivých aspektech a
dává větší naději na jejich
úspěšné řešení. Protože
zasvěcený život pěstuje hodnotu bratrského
života, sám je nám předkládán jako
vynikající zkušenost dialogu. Tak může
přispět k vytváření ducha vzájemné
tolerance, v němž různé církevní subjekty,
při respektování vzájemné důstojnosti a
vlastní totožnosti, se s větší vnitřní
shodou setkávají ve společenství církve při
službě velkému všeobecnému poslání.
Konečně společnosti, které jsou
nějakým způsobem zapojeny do apoštolské
práce, mají rozvíjet skutečnou spiritualitu
činnosti, která vidí ve všech věcech Boha a
všechny věci v Bohu. „Je třeba si uvědomit, že tak
jako je jistě správný pořádek života, v
němž se od aktivního směřuje ke
kontemplativnímu, tak zase je užitečné, aby se od kontemplativního
duše vracela k aktivnímu, aby díky tomu, co mysl v
kontemplaci nadchlo, i aktivní život se stával
dokonalejším. Aktivita nás tedy má
přivádět ke kontemplaci a jindy zase od toho, co jsme
uvnitř myslí při kontemplaci spatřili, je lépe
přejít zase zpět k aktivitě.“ (Sv. Řehoř Veliký, Hom. in
Ezech., II, 11: PL 76, 954-955.) Sám Ježíš nám
dal dokonalý příklad toho, jak je možné spojit
společenství s Otcem s velmi aktivním životem.
Jestliže život nesměřuje neustále k tomuto
spojení s Otcem, člověku ustavičně hrozí
nebezpečí vnitřní rozkolísanosti, rozpolcenosti
a záhuby. Těsné spojení kontemplace a aktivity
dovoluje dnes stejně tak jako dříve podnikat i ty
nejobtížnější činnosti.
|