I. Láska až do krajnosti

Je třeba milovat Kristovým srdcem

    75. „Protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. A při večeři... vstal..., začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu.“ (Jan 13, 1-2.4-5)
    Při mytí nohou odkryl Ježíš hloubku lásky Boha k lidem: v něm samém se Bůh dal do služby člověku! Současně odhaluje smysl křesťanského života a ještě plněji zasvěceného života, který je životem sebeobětující lásky, konkrétní a ochotné služby. Zasvěcený život se dává na cestu následování Syna člověka, který „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil“ (Mt 20, 28), a vyznačuje se, přinejmenším v těch lepších obdobích své velmi dlouhé historie, právě tímto „mytím nohou“, tedy službou především chudým a potřebným. Jestliže na jedné straně v kontemplaci hledí na nejvyšší tajemství Slova v náruči Otce (srov. Jan 1, 1), na druhé straně následuje totéž Slovo, které se stalo tělem (srov. Jan 1, 14), které zapomíná na sebe a ponižuje se, aby sloužilo lidem. Osoby, které jdou za Kristem po cestě evangelijních rad, touží také dnes kráčet tam, kam on je předešel, a činit totéž, co činil on.
    Kristus k sobě neustále povolává nové učedníky, muže i ženy, s nimiž skrze vylití Ducha svatého (srov. Řím 5, 5) sdílí Boží agapé a svůj způsob lásky a které také vede k tomu, aby i oni sloužili druhým svým pokorným sebedarováním, které se vzdává všech soukromých zájmů. Petrovi, který byl při události proměnění uchvácen září a volá: „Pane, je dobře, že jsme tady“ (Mt 17, 4), je adresována výzva, aby se vrátil na cesty vedoucí do světa a pokračoval ve službě Božímu království: „Sestup, Petře, toužil jsi odpočívat na hoře, sestup, hlásej slovo, říkej ho, ať je to vhod či nevhod, naléhej, povzbuzuj, dodávej odvahy s velkodušností i velkou dovedností. Pracuj, namáhej se, snášej také utrpení, abys to, co je naznačeno bílým oděvem Pána, také ty mohl v lásce dosáhnout skrze záři a krásu dobrého díla.“ (Sv. Augustin, Sermo 78, 6: PL 38, 492.) Pohled upřený na tvář Páně nezmenšuje v apoštolovi jeho vědomí povinnosti vůči lidem, naopak – když mu dává novou sílu odkazem na dějiny spásy, činí ho zároveň schopným osvobodit tyto dějiny od všeho, co je zkresluje.
    Hledání Boží krásy vybízí zasvěcené osoby, aby pečovaly o Boží obraz, který je různě pokřiven na tvářích bratří a sester: jsou to tváře znetvořené hladem, obličeje oklamané sliby politiků, zklamané tváře těch, kteří vidí, že jejich kultura je v opovržení, obličeje zastrašené každodenním a neskrývaným násilím, vyděšené obličeje dětí, tváře urážených a ponižovaných žen, tváře hladových pocestných, kteří nenašli vhodné útočiště, a konečně tváře starých lidí bez sebemenších prostředků potřebných k důstojnému životu (Srov. IV. generální konference biskupů Latinské Ameriky, dokument Nová evangelizace, lidský pokrok a křesťanská kultura, závěr, č. 178, CELAM 1992). Tímto způsobem, totiž výmluvností svých skutků, ukazuje zasvěcený život, že Boží láska je základem a impulzem nezištné a obětavé činné lásky. O tom byl přesvědčen i sv. Vincenc z Paula, který Dcerám křesťanské lásky dal tento program pro život: „Duch společnosti spočívá v tom, že se odevzdáváte Bohu, abyste milovaly našeho Pána a sloužily mu viditelně i v duchu, a to v chudých lidech, v jejich domovech i jinde, a pečujete o chudé dívky, děti, o všechny, které vám pošle Boží prozřetelnost.“ (Corréspondance, Entretiens, Documents. Conférence „Sur l‘esprit de la Compagnie“ (9. 2. 1653), ed. Coste IX, Paris 1923, s. 592.)
    Mezi mnohými různými druhy lásky tou, která lidem ve vlastním slova smyslu ukazuje „lásku až do krajnosti“, je dnes jistě horlivé hlásání Ježíše Krista těm, kteří ho ještě nepoznali nebo kteří na něho zapomněli, a zvláště chudým.