První evangelizace: zvěstovat Krista národům

    77. Kdo miluje Boha, Otce všech lidí, musí milovat také své bližní, ve kterých poznává své bratry a sestry. Proto se nemůže stát, že by zůstal lhostejným, když vidí, že mnozí z nich ještě nepoznali plné zjevení Boží lásky v Kristu. Zde tedy v poslušnosti vůči Kristovu přikázání vzniká ona misijní výzva ad gentes, na níž má účast každý uvědomělý křesťan společně s církví, která má ve své podstatě misijní charakter. Misijní horlivost se pak projevuje především u členů společností zasvěceného života, a to jak kontemplativního, tak činného (srov. Propositio 37, A). Zasvěcené osoby jsou vázány povinností zpřítomňovat Krista čistého, chudého a poslušného, oddaného misii a modlitbě (srov. LG 44; 46) také mezi nekřesťany (srov. LG 46; Pavel VI., apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi (8. 12. 1975), 69: ed. cit., 59). Zachovávají dynamickou věrnost svému charizmatu, a protože jsou hlouběji oddány Bohu (srov. 2. vatikánský koncil, AG 18.40), cítí, že jsou nezbytně zvláštním způsobem spolupráce začleněny do misijní činnosti církve. Mnohá četná svědectví svatých duší dokládají neslábnoucí misijní úsilí, které je pro zasvěcený život charakteristické. Například sv. Terezie z Lisieux mnohokrát vyjádřila touhu „milovat Tě a dělat vše pro to, abys byl milován“, nebo sv. František Xaverský formuloval svou horlivost takto: „Kdyby si uvědomili, že náš Pán a Bůh bude od nás žádat počet z darů, které jsme dostali, mnozí by se snažili, aby duchovní nástroje i cvičení užívali tak, aby mohli poznávat a v nitru svých duší pochopit Boží vůli a jí se neustále podřizovat spíše než vlastním pocitům. Ať řeknou: ‚Pane, hle, tady jsem, co chceš, abych učinil? Pošli mě tam, kam budeš chtít.‘“ (Dopis druhům, kteří žijí v Římě, z města Cochin, 15. 1. 1544: Monumenta Historica Societatis Iesu 67 (1944), 166-167.)