Přítomní ve všech končinách země

    78. „Láska Kristova nás nutí“ (2 Kor 5, 14): členové každého institutu musí být schopni říkat s apoštolem totéž. Úkolem zasvěceného života je totiž pracovat v každé oblasti světa na upevnění a šíření Kristova království, aby všude, i v těch nejvzdálenějších končinách, byla přinášena radostná zvěst evangelia (srov. 2. vatikánský koncil, LG 44). Skutečně, zprávy o misijní činnosti svědčí o velikém dobrodiní, které zasvěcené osoby zprostředkovaly při evangelizaci národů: od nejstarších mnišských rodin až po nejmladší společnosti, které se věnují misii ad gentes, od společností aktivního života až po ty kontemplativní (srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio (7. 12. 1990), 69: AAS 83 (1991), 317-318; Katechismus katolické církve 927), nesčetné osoby spojily své síly k této „podstatné a nikdy neukončené hlavní činnosti církve“ (Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 31: ed. cit., 277), protože se obrací k rostoucímu množství těch, kdo Krista neznají.
    Také dnes tato povinnost naléhavě vyzývá společnosti zasvěceného života i společnosti života apoštolského: hlásání Kristova evangelia vyžaduje z jejich strany co největší účast. Také společnosti, které nově vznikají a pracují v nejmladších církvích, jsou zvány, aby se otevřely misii mezi nekřesťany ve svých vlastních zemích i v zahraničí. Ačkoliv existují zřetelné nesnáze, kterým mohou být tyto instituty vystaveny, je přesto velmi vhodné, aby si všichni připomínali, že „víra zesílí předáváním“ (tamtéž, 2: ed. cit., 251) a že také zasvěcený život se posiluje misií, která v něm probouzí novou horlivost a nové podněty pro činnost a obnovuje jeho věrnost. Ze své strany misijní činnost otevírá rozsáhlé oblasti pro přijetí mnoha různých forem zasvěceného života.
    Zasvěceným ženám a řeholním bratřím laikům, jakož i členům sekulárních společností nabízí misie ad gentes zvláštní a jedinečné příležitosti, aby konali dílo, které je velmi účinné. Sekulární společnosti díky své přítomnosti v různých oblastech, které jsou charakteristické pro světská povolání, mohou významným podílem přispět k evangelizaci oblastí a struktur a také zákonů, jimiž se řídí lidská společnost. Jsou rovněž schopny vydávat svědectví o evangelijních hodnotách mezi lidmi, kteří dosud nedošli k poznání Krista, a tak vnášejí do misijní činnosti vlastní přínos.
    Je třeba zdůraznit, že v krajích, kde jsou zakořeněna nekřesťanská náboženství, má velký význam existence zasvěceného života, ať už se projevuje v práci výchovné či humanitární, nebo ve znamení kontemplativního života. Proto má být podněcováno v nových církvích vytváření společenství oddaných kontemplaci, „protože rozjímavý život náleží k plně rozvinuté přítomnosti církve“ (2. vatikánský koncil, AG 18; srov. Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 69: ed. cit., 317-318). Vhodnými prodstředky je pak třeba rozvíjet rovnocennou účast mnohotvárných forem zasvěceného života po celém světě, aby odtud bylo obnovováno nové nadšení pro evangelizaci, k čemuž může pomáhat jak vysílání misionářů a misionářek, tak nezbytná pomoc společností zasvěceného života, poskytovaná potřebným diecézím (srov. Propositio 38).