Hlásání Krista a inkulturace

    79. Hlásání Krista „má v misiích vždy přednost“ (Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 44: ed. cit., 290) a jeho „cílem je křesťanské obrácení, tj. plná a upřímná příslušnost ke Kristu a jeho evangeliu“ (srov. tamtéž, 46: ed. cit., 292). Mezi misijní práce patří také inkulturační procesy a mezináboženský dialog. Inkulturační výzvu musí zasvěcené osoby přijmout jako povzbuzení k plodné spolupráci s Boží milostí ve shodě s různými podobami lidské kultury. To vyžaduje vážnou přípravu každého jednotlivce ve spojení s darem zralého úsudku, věrnou shodu s principy ortodoxní nauky, pravdy a s přikázáními církevního společenství (srov. tamtéž, 52-54: ed. cit., 299-302). S pomocí charizmatu zakladatelů a zakladatelek mohly četné zasvěcené osoby vstupovat do různých kulturních situací a prožívat totéž, co Kristus, který „sám sebe se zřekl a vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2, 7), trpělivě a odvážně usilovat o dialog a tak navazovat plodné kontakty s co nejrůznějšími národy, předávajíce každému z nich zvěst o spáse. Také dnes mnoho z nich dokáže hledat a odkrývat v dějinách jednotlivých lidí i celých národů stopy přítomnosti Boha, který vede celý lidský rod k tomu, aby byl schopen rozeznávat znamení jeho vůle ke spáse. Takové hledání je jistě velmi prospěšné také pro osoby zasvěcené: hodnoty nalezené u různých civilizací v nich mohou povzbudit hlubší hledání vlastní křesťanské kontemplace, větší účast ve společenství, pohostinnost, respektování lidské osobnosti a ohled k její přirozené podstatě.
    Pro skutečnou inkulturaci je nezbytná podobnost s Pánem, který se stal člověkem a přišel mezi nás s láskou a pokorou. Proto zasvěcený život velmi vhodně formuje osoby pro účast na práci v oblasti inkulturace, protože je činí nezávislými na materiálních věcech i na projevech vlastní kultury. S takovýmito pocity když se zcela oddávají poznávání a porozumění různých kultur, jsou schopny lépe rozeznávat jejich opravdové hodnoty i nejlepší způsob, jak je obsáhnout a zdokonalit s pomocí svého vlastního charizmatu (srov. Propositio 40, A). Nelze však zapomínat, že mnohé staré kultury jsou tak hluboce spojeny s náboženskými projevy, že často právě náboženství vyjadřuje transcendentní rozměr samotné kultury. Zde musí být opravdová inkulturace nutně spojena s vážným a otevřeným mezináboženským dialogem, který „nestojí v protikladu vůči misii ad gentes... a neosvobozuje od hlásání evangelia“ (Jan Pavel II., encyklika Redemptoris missio, 55: ed. cit., 302; srov. Papežská rada pro interreligiózní dialog a Kongregace pro evangelizaci národů, instrukce Dialogo e annuncio. Riflessioni e orientamenti (19. 5. 1991), 456: AAS 84 (1992), 429-430).