Činná láska k
chudým a úsilí o spravedlnost
82. Na samém začátku své
služby, v nazaretské synagoze, prohlašuje
Ježíš, že je posvěcen Duchem svatým, aby
chudým přinesl radostnou zvěst, vyhlásil zajatým
propuštění, slepým navrátil zrak, propustil
zdeptané na svobodu a vyhlásil milostivé léto
Páně (srov. Lk 4, 16-19). Církev přijímá
na sebe Kristovo poslání, hlásá evangelium
všem lidem a zároveň se dává zcela k dispozici
do služby bližním. Ale s obzvláštní
péčí, či spíše ještě „s
větší láskou“ se obrací k těm, kdo jsou
nejslabší, a proto potřebují větší
pomoc. „Chudí“, kteří jsou utlačováni, se
vyskytují ve všech oblastech života: ti, kdo žijí
na okraji společnosti, staří, nemocní, děti,
všichni, kdo jsou společností považováni za „nejnižší“
a ubohé.
Tato péče o chudé je vlastní
dynamické síle lásky, která je
prožívána podle Krista. Jsou k ní vyzváni
všichni Kristovi učedníci; ti pak, kdo touží
Pána blíže následovat a napodobovat jeho život,
musí cítit, že jsou do ní zapojeni zcela
jedinečným způsobem. Odpověď jejich nitra na
Kristovu lásku je vede k tomu, aby žili způsobem života
chudých a stavěli se na jejich stranu. Proto musí
každý institut, ve shodě se svým charizmatem, zvolit
skromný a strohý způsob života, a to jak života
jednotlivých jeho členů, tak i celé komunity.
Zasvěcené osoby, které budou posilovány tímto
svědectvím života a zvolí si životní styl
shodný se smýšlením své původní
volby, osvobozený od veškeré politické ideologie,
budou moci za svou osobu nedbat na projevy bezpráví,
kterými trpí tolik Božích synů a dcer, a
věnovat se plně prosazování spravedlnosti v těch sociálních
oblastech, ve kterých se pohybují (srov. Propositio 18). Tak se
také v dnešním světě skrze svědectví
nesčetných zasvěcených osob znovu uskutečňuje
ono vlastní sebeobětování zakladatelů a
zakladatelek, kteří svůj život věnovali tomu, aby
sloužili Pánu uprostřed chudých. Nebol Kristus „je zde přítomen ve
svých chudých... Jako Bůh je bohatý, jako člověk chudý. A
stejný člověk již bohatý vstoupil do nebe a
sedí po pravici Otce: ale zároveň dále zde na zemi
chudý má hlad, žízeň a je nahý.“ (Sv.
Augustin, Sermo 123, 3–4: PL 38, 685-686.)
Evangelium se uskutečňuje skrze milosrdnou
lásku, která je slávou církve a znamením
její věrnosti vůči Pánu. To dokládá
i celá historie zasvěceného
života, který lze chápat jako živoucí doklad
Ježíšových slov: „Cokoli jste udělali pro jednoho
z těchto mých nejposlednějších bratří,
pro mne jste udělali“ (Mt 25, 40). Velmi mnoho institutů,
zvláště v poslední době, vzniklo právě
proto, aby pomáhaly chudým ve všech situacích. Ale
péče a starost o chudé, jako je modlitba, laskavé
přijetí a pohostinnost, ve své podstatě
vyplývají z charakteristiky různých forem
zasvěceného života také tam, kde tento cíl nebyl
původně stanoven, tedy i z charakteristiky kontemplativního
života. Jak by tomu mohlo být jinak, když Kristus, kterého
potkáváme v kontemplaci, je týž jako ten,
který žije a trpí v chudých? Historie
zasvěceného života v tomto ohledu oplývá
slavnými a velmi vhodnými příklady. Svatý
Pavel z Noly, který rozdal chudým svůj majetek a zcela se
zasvětil Bohu, vystavěl cely svého kláštera nad
hospicem, určeným pro ubožáky. Radoval se z
pomyšlení na tu „vzájemnou výměnu darů“:
chudí, o které se staral, svou modlitbou upevňovali
„základy“ jeho domu, oddaného zcela chválení Boha
(srov. Carmen XXI, 386-394: PL 61, 587). Sv. Vincenc z Paula
říkával často: „kdykoliv je někdo
požádán, aby přerušil modlitbu a pomohl
nějakému chudákovi v jeho nouzi, modlitba ve
skutečnosti nepřestává, protože ‚Bůh je
opouštěn pro Boha‘“ (Corréspondance, Entretiens, Documents. Conférence „Sur les Regles“
(30. 5. 1647), ed. Coste, IX, Paris 1923, s. 319).
Sloužit chudým je skutek evangelizace a
současně pro zasvěcený život i znamení
věrnosti vůči evangeliu a výzva k
neustálému obrácení, protože – jak
říká sv. Řehoř Veliký – „láska
podivuhodným způsobem stoupá k výšinám,
když se milosrdně sklání k nejnižším
potřebám bližních; a když se laskavě
obrací ke slabým, právě tím se
stává silnou k dosahování vrcholů“ (Regula
pastoralis 2, 5: PL 77, 33).
|