Úkol rozvíjet duchovní život

    93. Na synodě byla často vyjadřována znepokojená starost o to, aby zasvěcený život byl napojen na silné a hluboké zdroje duchovního života. Skutečně tady jde o zásadní požadavek, který je vepsán do samé podstaty zasvěceného života, protože tak jako každý jiný pokřtěný člověk, ale z ještě daleko závažnějších důvodů, má každý, kdo slibuje život podle evangelijních rad, usilovat o dokonalost lásky (Propositio 15). Tento úkol dokládá i veliké množství příkladů svatých zakladatelů a zakladatelek i mnoha zasvěcených osob, kteří dosvědčili svou věrnost Kristu jako mučedníci.
    Usilovat o svatost: to je souhrnné završení norem každého zasvěceného života – také vzhledem k jeho obnově na prahu třetího tisíciletí. Je to způsob života, který vychází z toho, že člověk opustí všechno pro Krista (srov. Mt 4,18-22; 19,21.27; Lk 5, 11), dává Kristu přednost před všemi ostatními věcmi, aby se stal plně účastným na tajemství jeho velikonočního mystéria.
    Velmi dobře to pochopil Pavel, když zvolal: „Vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše... tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání“ (Flp 3,8.10). Již na počátku apoštolové naznačili tuto cestu, kterou připomíná křesťanská tradice Východu i Západu: „Ti, kdo nyní následují Krista a všechno pro něj opouštějí, připomínají samotné apoštoly, kteří mu odpověděli na jeho pozvání a všechno ostatní odmítli. Proto je přeneseně řeholní život nazýván apoštolskou formou života (srov. Jan Pavel II., promluva na generální audienci (8. 2. 1995), 2: L’Osservatore Romano, 9. 2. 1995, s. 4). Také tato tradice má v zasvěceném životě charakter zvláštní smlouvy s Bohem, dokonce zásnubní úmluvy s Kristem, čehož učitelem se stal svatý Pavel příkladem svého života (srov. 1 Kor 7,7) i svou naukou, kterou předkládal pod vedením Ducha svatého (srov. 1 Kor 7,40).
    Můžeme říci, že duchovní život, jakožto život přijatý v Kristu a prožívaný podle Ducha svatého, je jakousi cestou neustále rostoucí věrnosti, na níž je zasvěcená osoba vedena Duchem svatým a připodobňována Kristu v plném spojení s láskou a službou církve.
    Toto vše, vyjádřené v různých konkrétních formách zasvěceného života, tvoří jedinečnou spiritualitu, určitý program spojení s Bohem a s okolním prostředím, který se vyznačuje zvláštními aspekty duchovního života a formami činnosti, které na různých místech osvětlují různé prvky jediného Kristova tajemství a zpřítomňují je. Když církev uznává některou formu zasvěceného života nebo nějaký institut, dává tím záruku, že v jeho duchovním a apoštolském charizmatu jsou obsaženy všechny prvky nezbytné k tomu, aby bylo dosaženo evangelijní dokonalosti jak jednotlivců, tak celého společenství.
    Duchovní život má tedy zaujímat první místo ve veškerém úsilí rodin zasvěceného života, aby se každý institut nebo společnost stávaly jakýmisi školami skutečné evangelijní spirituality. Na jejich prvotní volbě, uskutečněné jak na úrovni jedince, tak celého společenství, závisí apoštolská plodnost institutu, jeho velkodušná láska k chudým a rovněž výzva probouzející povolání u nových generací. Je to vlastně tento duchovní rozměr zasvěceného života, který je schopen svou vysokou úrovní oslovit lidi dnešní doby, kteří sami touží po absolutních hodnotách, a stát se pro ně strhujícím svědectvím.