Přijetí Božího slova

    94. Prvním zdrojem každé křesťanské spirituality je Boží slovo. Z něho je čerpán jedinečný vztah s živoucím Bohem a s jeho spasitelnou a posvěcující vůlí. Z toho důvodu již od samotného počátku zasvěceného života institutů, zvláště mnišských, byla vždy velmi vysoce oceňována lectio divina. Díky ní totiž přechází Boží slovo do života a osvěcuje ho světlem moudrosti, která je darem Ducha svatého. I když celé Písmo „se hodí k poučování“ (2 Tim 3,16) a je „čistým a věčným pramenem duchovního života“ (2. vatikánský koncil, DV 21; PC 6), přece knihy Nového zákona, a především evangelia, se mají těšit jedinečné úctě, protože jsou „srdcem celého Písma“ (Katechizmus katolické církve 125; srov. 2. vatikánský koncil, DV 18). Proto zasvěceným osobám velmi prospěje, budou-li se věnovat neustálé meditaci nad místy z evangelia i z ostatních knih Nového zákona, která vysvětlují slova a příklady chování Krista a Panny Marie a apoštolský způsob života. Na ně se stále odvolávali zakladatelé a zakladatelky, když přijímali svá povolání a rozeznávali charizma a poslání svého institutu.
    Velkou cenu má také společné rozjímání nad biblí. Koná-li se v souladu s možnostmi a situací života komunity, vede k radostnému sdílení těch bohatství, která jsou čerpána z Božího slova a díky nimž bratři a sestry společně rostou a návzajem si pomáhají, aby v duchovním životě dosahovali pokroku. Je správné tento zvyk doporučovat také ostatním členům Božího lidu, kněžím i laikům, a vhodnými způsoby, které jsou vlastní danému charizmatu, rozvíjet školy modlitby, spirituality a modlitebního čtení z Písma svatého, při němž Bůh „oslovuje lidi jako své přátele (srov. Ex 33,11; Jan 15,14-15) a přebývá s nimi (srov. Bar 3,38), aby je zval do svého společenství a přijímal je do něj“ (DV 2).
    Jak nás učí tradice duchovního života, z rozjímání o Božím slově a především o Kristově tajemství získává kontemplace větší sílu a apoštolská práce větší nadšení. V řeholních společnostech, jak kontemplativních, tak apoštolských, velké věci vždy dokázali mužové a ženy, kteří se věnovali modlitbě jakožto opravdoví interpreti a vykonavatelé Boží vůle. Z uctívání Božího slova čerpali jednotlivci i společenství světlo, které je nezbytné k moudrému rozeznávání a které jim pomáhalo, aby ve znameních času objevovali cesty Páně. Tak dosáhli jakéhosi druha nadpřirozeného instinktu, který jim umožňoval nepřizpůsobovat se mínění světa, ale obnovovat svého ducha v pravdě, aby rozpoznávali Boží vůli, tedy to, co je „dobré, bohulibé a dokonalé“ (Řím 12,2).