Závěr

Oběť bez hranic

    104. Dnes je jistě mnoho těch, kteří se v pochybnostech ptají: „K čemu je vlastně zasvěcený život?“ Proč je třeba vybírat si tento způsob života, když existuje tolik výzev v oblasti charity a evangelizace, na které je možno odpovídat, aniž by člověk přijímal zvláštní závazky zasvěceného života? Není pak zasvěcený život jakýmsi „plýtváním“ lidskými silami, které by mohly – podle zásad efektivnosti – být použity pro větší dobro celého lidského rodu a užitek církve?
    Tyto otázky se dnes ozývají často, protože utilitaristická a technokratická kultura vede k tomu, že hodnota věcí i lidí je posuzována podle jejich momentální „funkce“. Takové otázky existovaly vždy, jak výmluvně ukazuje evangelijní příběh pomazání Páně v Betánii: „Marie vzala libru drahocenného oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je svými vlasy. Dům se naplnil vůní toho oleje.“ (Jan 12,3) Jidášovi však, který poukázal na potřeby chudých a stěžoval si na takové plýtvání, Ježíš řekl: „Nech ji!“ (Jan 12,7)
    To je i dnes platná odpověď na otázku, kterou si v dobré víře kladou lidé o vhodnosti zasvěceného života: „Cožpak není možné věnovat vlastní život účinněji a rozumněji ve prospěch pokroku společnosti?“ A Ježíš odpovídá: „Nech ji!“
    Tomu, kdo dostal ten nepochopitelný dar následovat zblízka Pána Ježíše, je zcela zřejmé, že ho musí milovat nerozděleným srdcem a odevzdat mu celý život, ne pouze některé skutky nebo okamžiky nebo některé činy. Vylitá vzácná mast jakožto čistý skutek lásky nemůže být posuzována nějakou „užitečností“, ale je znamením oběti bez hranic, vyjádřené způsobem života, který miluje Boha a slouží mu, je zcela oddán jeho osobě a jeho mystickému tělu. A také z tohoto marnotratně „prolitého“ života stoupá vůně, která naplňuje celý dům. Boží dům, totiž církev, je dnes stejně jako v minulosti ozdobena a obohacena přítomností zasvěceného života.
    To, co se lidskému pohledu může jevit jako marnotratnost, je pro člověka, uchváceného v nitru Boží krásou a dobrotou, zjevnou odpovědí lásky, jásavým díkůvzdáním za to, že mu zcela zvláštním způsobem bylo umožněno poznat Syna a mít účast na jeho božském poslání ve světě.
    „Jestliže někdo z Božích dětí pozná jeho lásku a okusí Boha nestvořeného, Boha vtěleného, Boha trpícího, který je nejvyšší dobro, pak mu dá všechno a odloučí se nejenom od ostatních stvořených věcí, ale i sám od sebe, a celou svou bytostí bude milovat tohoto Boha lásky, aby se zcela proměnil v onoho Boha-člověka, který je nejvyšší Milovaný.“ (Srov. Bl. Anděla z Foligna: Liber Beatae Angelae a Fulginia, Grottaferrata 1985, s. 683.)