|
Zasvěcený život je
dar pro církev
3. Všeobecná přítomnost
zasvěceného života a evangelijní charakter jeho
svědectví zjevně dosvědčují, že nejde o
jev izolovaný a oddělený, ale že se týká
celé církve. Biskupové synody to často potvrdili:
„jedná se o naši věc“ (srov. Propositio 2). Skutečně
se zasvěcený život nachází v samém srdci
církve a má rozhodující význam pro její
poslání, protože je „znamením vnitřní
povahy křesťanského povolání“ (2.
vatikánský koncil, AG 18) - a zároveň ochoty
snoubenky církve ke spojení se svým jediným
snoubencem (srov. 2.
vatikánský koncil, LG 44; Pavel VI., apoštolská
adhortace Evangelica testificatio (29. 6. 1971), 7: AAS 63 (1971), 501-502;
apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi (8. 12. 1975), 69: AAS 68
(1976), 59). Nejednou bylo na synodě potvrzeno, že
zasvěcený život nejen plnil svou úlohu při pomoci
a podpoře církve v dobách minulých, ale je
nezbytným a také velmi cenným darem pro Boží
lid rovněž v době současné i budoucí,
protože se nejhlubším způsobem dotýká
jejího života, svatosti a díla (srov. 2.
vatikánský koncil, LG 44).
Nesnáze, s nimiž se dnes
potýkají některé instituty v jistých oblastech
světa, v nás nemohou vzbuzovat pochyby o tom, že slib
evangelijních rad je nedílnou součástí života
církve, které dodává silný podnět k
větší shodě s evangeliem (srov. Jan Pavel II., promluva
při generální audienci (28. 9. 1994), 5: L’Osservatore
Romano 29. 9. 1994, s. 4). V dějinách se mohou vyskytovat jeho
různé a odlišné formy, což ovšem nic nemění
na podstatě volby, která zásadním
darováním sebe sama projevuje svou lásku k Pánu
Ježíši a skrze něj k jednomu každému
členu lidské rodiny. O tuto jistotu, kterou po staletí
nesčetní lidé byli povzbuzováni, i nyní
opírá křesťanský lid svou naději, protože
ví, že z díla těchto velkodušných
lidí může získat nejjistější oporu na
své cestě do nebeské vlasti.
|