Mnišský život na východě a na západě

    6. Synodní otcové z východních katolických církví i představitelé jiných církví z východu zdůraznili evangelijní hodnoty mnišského života (srov. Biskupský synod, IX. řádné zasedání, Nuntius synodi (27. 10. 1994), VII: L’Osservatore Romano 29. 10. 1994, s. 7), které jsou patrné od samých počátků křesťanství a také nyní se v jejich zemích rozvíjejí, zvláště u pravoslavných církví.
    Od prvních staletí života církve nechyběli v ní muži a ženy, kteří poznávali, že jsou povoláni k tomu, aby napodobovali život služebníka po vzoru vtěleného Slova, oddaně ho následovali a prostřednictvím mnišských slibů uskutečňovali zvláštním a jedinečným způsobem požadavky, které vyplývaly ze křtu, totiž účast na velikonočním tajemství smrti a vzkříšení. Tak se stávali nositeli kříže (staurophoroi) a usilovali o to stát se nositeli Ducha (pneumatophoroi). Byli to muži a ženy vpravdě duchovní, kteří tajemným způsobem v skrytosti byli schopni obohacovat dějiny chválou a neustálými přímluvami skrze skutky mnišské askeze a lásky.
    S úmyslem přeměnit svět a život v očekávání věčného patření na Boží tvář kladlo východní mnišství zvláštní důraz na obrácení, zapření sebe sama a zkroušenost srdce, hesychii neboli hledání vnitřního pokoje a ustavičnou modlitbu, půst a bdění, duchovní boj a mlčení, velikonoční radost z Boží přítomnosti a očekávání jeho konečného příchodu, darování sebe sama i vlastního majetku prožívané v posvátném společenství kláštera nebo v poustevnické samotě (srov. Propositio 5, B).
    Také na západě se od prvních století církve praktikoval mnišský život v jeho rozmanitých formách, v podobě klášterní či poustevnické. Ve své současné podobě a zvláště pod vlivem sv. Benedikta sledovalo západní mnišství odkaz mnoha mužů a žen, kteří opustili život podle světa, vyhledali Boha a zcela se mu odevzdali „a ničemu nedávali přednost před Kristovou láskou“ (srov. sv. Benedikt: Regula, 4, 21 a 72, 11). Také dnes se mniši snaží prožívat ve shodě vnitřní život a práci v rámci evangelijní povinnosti změny mravů, poslušnosti a stálosti prostřednictvím neustálého soustředění na meditaci nad Božím slovem (lectio divina), slavením liturgie a modlitbou. Kláštery byly a jsou uprostřed církve i ve světě výmluvným znamením společenství, příbytkem těch, kteří hledají Boha a duchovní pravdy, školami víry a opravdovými centry studia, dialogu a kultury, která napomáhají budování života církve a její pozemské existence, dokud se nerozzáří ta druhá, nebeská.