Obraz proměněného
Krista
14. Evangelijní základ zasvěceného života je
třeba hledat v onom zvláštním vztahu, který
Ježíš navázal s některými ze svých
učedníků, když je vyzval nejen k tomu, aby přijali
království Boží do svého života, ale aby
celý tento svůj život dali do služby evangeliu, opustili
všechno a napodobovali co nejdůsledněji jeho způsob
života.
Taková existence „podle vzoru Krista“, ke
které bylo během staletí vyzváno tolik
pokřtěných, je možná pouze díky jedinečnému
povolání a v síle zvláštního daru Ducha
svatého. V ní se totiž uskutečňuje jakási
zásadní odpověď křestního posvěcení
na výzvu k následování Krista přijetím
evangelijních rad, z nichž první a
nejdůležitější je posvátné pouto
čistoty pro Boží království (srov. Propositio 3,
A a B). Proto ono jedinečné následování
Krista, u jehož počátků je vždy rozhodnutí
Otce, má ve svém základu a podstatě rozměr
christologický a pneumatologický, když velmi
živým způsobem vyjadřuje trinitární
charakter křesťanského života a jistým
způsobem předchází jeho eschatologické
naplnění, k němuž církev směřuje (srov.
Propositio 3, C).
V evangeliu nacházíme mnoho
Kristových slov i činů, které osvětlují
smysl tohoto zvláštního povolání. Abychom
přece jakoby jedním pohledem zároveň spatřili jeho
základní rysy, je velmi prospěšné
pohlédnout na zářící Kristovu tvář
v tajemství jeho proměnění. K této „ikoně“
se totiž vztahuje celá starobylá duchovní tradice,
která kontemplativní život spojuje s
Ježíšovou modlitbou „na hoře“ (srov. sv. Kassian:
„Odešel sám na horu se modlit, a tím nám
ukázal příklad svého odchodu... abychom i my
odcházeli do ústraní“ (Conlat. 10, 6: PL 49, 827); sv.
Jeroným: „Krista hledej v samotě a modli se sám na hoře
s Ježíšem“ (Ep. ad Paulinum 58, 4, 2: PL 22, 582);
Vilém (Guglielmo) ze Saint Thierry: „(Život v samotě)
nejvíce oslavil sám Pán a v jeho přítomnosti
po něm zatoužili i jeho učedníci: když viděli
slávu jeho proměnění ti, kteří s ním
byli na hoře, Petr hned usoudil, že je pro něj
nejlepší být tu stále.“ (Ad fratres de Monte Dei I,
1: PL 184, 310)). K ní mohou být směrovány
také „činné“ způsoby zasvěceného
života, protože proměnění není jen zjevením
Kristovy slávy, ale také přípravou k
přijetí jeho kříže. Je spojeno s jakýmsi
„výstupem na horu“ a „sestupováním s hory“:
učedníci, kteří se těšili z Kristova
důvěrného přátelství, byli na okamžik
obklopeni světlem života Trojice a společenství svatých,
téměř uchváceni do světa věčného
života, a náhle se vracejí do každodenní
všednosti, kde nevidí nic než „pouze Ježíše“
v ponížení jeho lidské přirozenosti a jsou
vyzváni, aby se vrátili do údolí, aby tam s
ním namáhavě plnili Boží záměr a statečně
přijali cestu kříže.
|