|
„A byl před nimi proměněn...“
15. Po šesti dnech vzal Ježíš s sebou
Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vvsokou horu, aby byli sami. A
byl před nimi proměněn: jeho tvář
zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo.
A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s
ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl
Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady.
Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden
Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když
ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a
hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný syn, v něm
mám zalíbení, toho poslouchejte!“ Jak to
učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a
velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a
řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho,
jen samotného Ježíše.
Když sestupovali s hory, přikázal jim
Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte,
dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“
(Mt 17, 1-9)
Událost proměnění je
rozhodujícím okamžikem v Kristově
poslání. Je to zjevení, které v duších
učedníků posiluje víru, připravuje je na
tragédii kříže a předjímá
slávu vzkříšení. Toto tajemství znovu a
stále prožívá ve svém životě i
církev jakožto lid, který je na cestě ke svému
eschatologickému setkání s Pánem. Stejně jako
tři vyvolení apoštolové i církev
patří na proměněnou Kristovu tvář, aby se
posilnila ve víře a později neupadla ve zmatek před jeho
znetvořenou tváří na kříži. Zde i tam
stojí tato Snoubenka před Snoubencem, má účast
na jeho tajemství a je obklopena jeho září.
Touto září jsou zasaženi
všichni jeho synové a dcery, kteří jsou všichni
stejně povolaní k následování Krista,
vidí v něm hlavní smysl svého života, a tak
mohou spolu s apoštolem říci: „Vždyť pro mě
život je Kristus.“ (Flp 1, 21) Přece však nepochybně
světlo vycházející z vtěleného Slova
zakoušejí jedinečným způsobem lidé
povolaní k životu zasvěcenému. Slib
zachovávání evangelijních rad je totiž
činí znamením a proroctvím pro
společenství bratří i pro celý svět. V nich
jako ozvěnou zaznívají ona extatická Petrova slova:
„Je dobře, že jsme tady.“ (Mt 17, 4) Tato slova totiž
odhalují christocentrické zaměření celého
křesťanského života. Jedinečně
výmluvně vyjadřují absolutní charakter a
vnitřní dynamiku povolání k zasvěcenému
životu: „Jak krásné je přebývat s tebou, zcela
se ti odevzdat, k tobě jedinému směřovat celý
svůj život.“ Skutečně ten, kdo přijal dar tohoto
společenství lásky s Kristem, je jakoby uchvácen jeho
září: on je totiž „nejkrásnější
ze synů lidských“ (Ž 45 (44), 3), je Nesrovnatelný.
|