„To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“

    16. Otcova výzva v okamžiku extáze vybízí tři učedníky, aby do Krista vložili všechnu naději a učinili ho středem svého života. Tento hlas z nebe dává nový rozměr pozvání, s nímž se sám Ježíš na počátku svého veřejného působení na ně obrátil, aby ho následovali, vytrhl je z každodenního zaměstnání a přitáhl je do své blízkostí. Z této zvláštní a jedinečné milosti důvěrného přátelství vyplývá v řeholním životě možnost i nutnost plného sebedarování ve slibu evangelijních rad. Tento slib je především nejen prohlášením, ale vlastním přijetím Kristova tajemství, které se uskutečňuje v církvi.
    Uvnitř jednoty křesťanského života existují totiž různá povolání jako paprsky jediného Kristova světla, které „se odráží na tváři církve“ (2. vatikánský koncil, LG 1). Vzhledem ke světské povaze svého povolání zvěstují laici tajemství vtěleného Slova jako toho, který je Alfa a Omega celého světa, základ a měřítko hodnoty všech stvořených věcí. Ti, kdo přijali svěcení, jsou zase živoucí obrazy Krista jako hlavy a pastýře, který vede svůj lid v čase mezi „již“ a „ještě ne“, a očekávají jeho slavný příchod. Zasvěcenému životu je svěřen úkol ukazovat na Syna Božího, který se stal člověkem a je eschatologickýrn cílem, k něrnuž všechno směřuje, září, před kterou bledne každé jiné světlo, nekonečnou krásou, která jediná může zcela uspokojit touhu lidského srdce. Zasvěcený život neznamená tedy pouze následovat Krista celým srdcem, milovat ho „více než otce a matku, více než syna nebo dceru“ (srov. Mt 10, 37), což se vyžaduje vlastně od každého učedníka. Je to takový život, který vyjadřuje souhlas celé existence s připodobněním Kristu, a veškeré úsilí zaměřuje – s ohledem na okolnosti a na vlastní charizmata – k dosažení eschatologické dokonalosti.
    Přijetím evangelijních rad zasvěcený člověk nejenom činí z Krista smysl svého života, ale také se snaží, pokud je to možné, obnovit v sobě „způsob života, který přijal Boží Syn, když přišel na svět“ (srov. tamtéž, 44). Přijetím svého panenství uskutečňuje panenskou lásku Krista, kterou projevuje lidem jako lásku jednorozeného Syna, jednoho spolu s Otcem (srov. Jan 10, 30; 14, 11). Napodobováním jeho chudoby vyznává toho Syna, který vše od Otce přijímá a vše mu v lásce odevzdává (srov. Jan 17, 7.10). Obětováním vlastní svobody vstupuje do tajemství jeho synovské poslušnosti a vyznává toho nekonečně milovaného i milujícího, který se raduje jedině z vůle Otce (srov. Jan 4, 34), s nímž je dokonale spojen a ve všem na něm závisí.
    Zasvěcený život, který se tímto „napodobováním“ ztotožňuje s tajemstvím Krista, zvláštním způsobem uskutečňuje ono „vyznávání Trojice“, které je znamením každého křesťanského života, uznává jedinečnou a obdivuhodnou skvělost Boha Otce, Syna i Ducha svatého a s radostí vydává svědectví o jeho shovívavé lásce ke každému člověku.