Skrze Syna: v Kristových stopách

    18. Syn, který jako cesta vede k Otci (srov. Jan 14, 6), volá všechny, které mu Otec dal (srov. Jan 17, 9), aby ho následovali a tomu přizpůsobili celý svůj život. Od některých však – totiž od služebníků zasvěceného života – vyžaduje celkové odevzdání, které s sebou nese zřeknutí se všeho (srov. Mt 19, 27), aby žili v jeho těsné blízkosti (srov. Propositio 16) a následovali ho všude, kamkoli půjde (srov. Zj 14, 4).
    Na tváři Ježíše (srov. Mk 10, 21), který je „obrazem neviditelného Boha“ (Kol 1, 15), je patrný odlesk Otcovy slávy (srov. Žid 1, 3), jeho úžasné a nekonečné lásky, která sahá až ke kořenům samotného bytí (srov. Jan Pavel II., apoštolská adhortace Redemptionis donum (25. 3. 1984), 3: AAS 76 (1984), 515-517). Člověk, který se jím nechá uchvátit, nemůže jednat jinak, než opustit všechno a následovat ho (srov. Mk 1, 16-20; 2, 14; 10, 21.28). Stejně jako Pavel považuje „všechno za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše“, pro něhož se toho všeho zřekl a „považuje to za bezcenný brak, aby mohl získat Krista“ (Flp 3, 8). Velice touží po tom být s ním jedno, osvojit si jeho cítění a způsob života. Toto rozhodnutí zříci se všeho a následovat Pána (srov. Lk 18, 28) je hlavním motivem pro všechny povolané lidi ve všech dobách.
    Evangelijní rady, jimiž Kristus některé lidi vyzývá, aby s ním sdíleli jeho život v čistotě, chudobě a poslušnosti, vyžadují od těch, kteří je přijmou, výslovnou touhu celkově se mu připodobnit. „Životem v poslušnosti, bez majetku a v čistotě“ (sv. František z Assisi: Regula bullata I, 1) vydávají lidé zasvěceného života svědectví o tom, že Ježíš je příklad, v němž každá ctnost dosahuje své dokonalosti. Totiž jeho způsob života v čistotě, chudobě a poslušnosti se jeví být nejradikálnější formou života podle evangelia na této zemi, způsobem, který může být nazván božským, protože byl přijat samotným Boho-člověkem na znamení jeho spojení jako jednorozeného Syna s Otcem a Duchem svatým. To je příčinou toho, proč v křesťanské tradici se vždy hovořilo o nesmírné hodnotě zasvěceného života.
    Poslušnost vůči evangelijním radám s sebou nesporně přináší zvláště hlubokou a plodnou cestu účasti na vlastním Kristově poslání podle příkladu Marie z Nazareta, jeho první učednice, která se rozhodla sloužit Božímu úradku svým naprostým a úplným sebedarováním. Každé poslání totiž začíná oním postojem ducha, který vyjádřila Maria při zvěstování: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lk 1, 38)