V Duchu: posvěceni Duchem svatým

    19. „Zastínil je světlý oblak“ (Mt 17, 5). Symbolický duchovní výklad proměnění vykládá tento oblak jako obraz Ducha svatého („Celá Trojice se objevila: Otec v hlase, Syn v člověku, Duch v jasném oblaku“: sv. Tomáš Aquinský, Summa theologiae III, 45, 4, ad 2um).
    Stejně jako celý křesťanský život je také povolání k zasvěcenému životu těsně spjato s dílem Ducha svatého. On totiž po staletí získává stále nové lidi, aby objevovali úchvatnou krásu této tolik zavazující volby. Jeho působením tak znovuprožívají onen pocit proroka Jeremiáše: „Přemlouval‘s mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit.“ (20, 7) Duch totiž vzbuzuje touhu po plné odpovědi; on působí, že tato vůle roste, a přivádí ji až ke zralému souhlasu, jehož věrné uskutečnění pak pomáhá plnit. On upevňuje a posiluje ducha povolaných, činí je podobnými Kristu čistému, chudému a poslušnému a vybízí je, aby jeho poslání přijali za své. Když se nechají vést Duchem po cestě neustálého očišťování, stávají se den za dnem lidmi podle Kristova vzoru, pokračováním jedinečné přítomnosti zmrtvýchvstalého Pána v dějinách.
    S pronikavou intuicí nazvali církevní otcové tuto duchovní cestu filokalia, neboli láska k Boží kráse, která je vyzařováním Boží dobroty. Kdo je pozvolna veden působením Ducha svatého k plnému připodobnění s Kristem, nosí v sobě paprsek nedostupného světla a na svém pozemském putování dochází až k nevyčerpatelnému Zdroji světla. Tímto způsobem se zasvěcený život stává jedinečně hlubokým znamením církve–snoubenky, vedené Duchem k tomu, aby v sobě objevovala rysy svého Snoubence a stála před ním jako „slavná, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady“ (Ef 5, 27).
    Tentýž Duch osoby Otcem povolané nevytrhuje z lidských dějin, ale určuje je ke službě bratřím a sestrám, s ohledem na jejich zvláštní životní podmínky, a vede je k tomu, aby plnily zvláštní poslání podle potřeby církve i lidí skrze charizmata, která jsou různým institutům vlastní. Tak vznikají četné a rozmanité formy zasvěceného života, jimiž je církev jako různými dary svých synů ozdobena, „jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha“ (srov. Zj 21, 2 a 2. vatikánský koncil, PC 1), a je všemi prostředky obohacována k tomu, aby plnila svůj úkol ve světě.