Kristovi svědkové ve světě

    25. Z velikonočního tajemství vyplývá také misijní práce, která významně prostupuje celý život církve. Své naplnění nachází pak především v zasvěceném životě. Neboť kromě všech charizmat, která jsou vlastní těm institutům, které se věnují poslání ad gentes nebo přímo jsou určeny pro apoštolskou činnost, lze říci, že misijní poslání neodmyslitelně patří k vnitřnímu charakteru každé podoby zasvěceného života. Do jaké míry zasvěcený člověk prožívá život jedinému Otci oddaný (srov. Lk 2, 49; Jan 4, 34), s Kristem spojený (srov. Jan 15, 16; Gal 1, 15-16) a Duchem svatým oživený (srov. Lk 24, 49; Sk 1, 8; 2, 4), do té míry také účinně spolupracuje na díle Pána Ježíše (srov. Jan 20, 21) a zásadním způsobem se spolupodílí na obnově světa.
    První misijní úkol uskutečňují zasvěcené osoby na sobě samých, když otevírají své duše vanutí Ducha svatého. Jejich svědectví pomáhá celé církvi, aby si uvědomila, že na prvním místě stojí vždy nezištná služba Bohu, která se může uskutečnit díky Kristově milosti udělené věřícím skrze dar působení Ducha svatého. Tak je lidem zvěstován pokoj, který přichází od Otce, oddanost, kterou dosvědčuje Syn, a radost, která je plodem Ducha svatého.
    Zasvěcené osoby se stanou misionáři především tím, že budou v sobě stále prohlubovat vědomí, že jsou Bohem povolaní a vyvolení, a proto mají povinnost zaměřit k němu celý svůj život, jemu přinášet vše, co sami jsou nebo co mají, a zbavit se každé přítěže, která by mohla být překážkou pro jejich absolutní odpověď lásky. Tak se mohou stát opravdovým znamením Krista mezi lidmi. Jejich způsob života má být takový, aby z něj vyzařoval ideál, který vyznávají, když slouží jako živé znamení Boha, a výmluvné, i když někdy mlčící, hlásání evangelia.
    V každé době, ale zvlášť v dnešní společnosti, která je tak často proniknuta duchem světa a přesto přijímá řeč znamení, se má církev snažit, aby byla v každodenních situacích všedního života viditelná a přítomná. V této oblasti církev očekává zvláštní pomoc od osob zasvěcených, neboť právě ony jsou určeny k tomu, aby ve všech životních situacích vydávaly svědectví o své přináležitosti ke Kristu.
    Protože pak posvátný oděv je znamením zasvěcení, chudoby a spojení s nějakou řeholní rodinou, doporučujeme důrazně, spolu se synodními otci, řeholníkům i řeholnicím, aby nosili svůj řeholní oděv, vhodně přizpůsobený místním i časovým podmínkám (srov. Propositio 25; 2. vatikánský koncil, PC 17). Tam, kde to vyžadují závažné okolnosti, mohou nosit podle zvyku a pravidel svého institutu také jednoduchý a slušný oděv, opatřený vhodným symbolem, z něhož by bylo možné poznat jejich zasvěcení.
    Společnosti, které již od svého založení či podle svých vlastních předpisů nevyžadují zvláštní oděv, ať přece dbají na to, aby jejich oblečení odpovídalo důstojnosti a jednoduchosti charakteru jejich povolání (srov. Propositio 25).