Aktivní očekávání: práce a bdění

    27. „Přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22, 20) Toto očekávání není zdaleka nečinné. Jakkoli je zaměřeno na budoucí Království, projevuje se činností a snahou, aby již nyní bylo Království přítomno skrze obnovu ducha blahoslavenství, který také v současné lidské společnosti je schopen probudit účinnou touhu po spravedlnosti, pokoji, solidaritě a odpuštění.
    Dostatečně to dokládá historie zasvěceného života, který vždy vydával nejhojnější plody pro spásu světa. Svými dary se zasvěcené osoby stávají znamením Ducha svatého, ukazujícím na novou budoucnost, kterou osvětluje víra a křesťanská naděje. Eschatologické zaměření zde přechází v úkol, aby se Království stále více vytvářelo již zde a nyní. K oné prosbě „Přijď, Pane Ježíši!“ přistupuje jiná výzva: „Přijď království tvé!“ (Mt 6, 10)
    Kdo v bdění očekává, až se naplní Kristova zaslíbení, je schopen dodávat naději svým bratřím a sestrám, kteří často naději do budoucnosti ztrácejí a mají sklony k pesimismu. Jeho naděje se opírá o Boží příslib, který je obsažen ve zjeveném Božím slově: lidská historie směřuje k „novému nebi a nové zemi“ (Zj 21, 1), kde Pán „setře každou slzu z očí, a nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo“ (Zj 21, 4).
    Zasvěcený život stojí ve službě tomuto konečnému zjevení Boží slávy, při němž každé tělo uvidí Boží spásu (srov. Lk 3, 6; Iz 40, 5). Východní křesťanství podtrhuje tuto skutečnost, jestliže mnichy nazývá Božími anděly na zemi, kteří ohlašují obnovu světa v Kristu. Na západě je mnišství oslavou připomínky a bdění: připomínky divů, které Bůh učinil, a bdění, než se konečně naplní naděje. Hlásání mnišského a kontemplativního života připomíná neustále lidem, že pouze tam, kde je Bůh na prvním místě, nachází lidská existence svůj plný význam i radost, protože člověk je stvořen pro Boha a je neklidný, dokud v něm nespočine (srov. sv. Augustin: Confessiones 1, 1: PL 32, 661).