Nové a
zvláštní zasvěcení
30. V církevní tradici jsou
řeholní sliby chápány jako jedinečné a
plodné prohloubení křestního zasvěcení,
protože jejich prostřednictvím těsné
spojení s Kristem, které ve křtu počíná,
přerůstá do daru zřetelnějšího a
plnějšího připodobnění se Kristu slibem
evangelijních rad (srov. Jan Pavel II., apoštolská adhortace Redemptionis donum (25.
3. 1984), 7: AAS 76 (1984), 522-524).
Toto nové zasvěcení
nabývá ve srovnání s prvním,
křestním, svou zvláštní kvalitu, protože
není nezbytně jeho navazujícím
pokračováním (srov. 2. vatikánský koncil, LG
44; Jan Pavel II., promluva na generální audienci (26. 10. 1994),
5: L’Osservatore Romano, 27. 10. 1994, s. 4). Ve skutečnosti
každý, kdo se v Kristu znovu narodil, je povolán k tomu, aby
s pomocí síly daru Ducha svatého žil v
čistotě, která odpovídá jeho postavení, v
poslušnosti vůči Bohu a církvi a v rozumné
zdrženlivosti vůči materiálním hodnotám,
protože všichni jsou povoláni ke svatosti, která
spočívá v dokonalosti lásky (srov. 2.
vatikánský koncil, LG 42). Avšak křest sám o
sobě nepřináší ani povolání k
celibátu a panenství, ani zřeknutí se
materiálních hodnot, ani poslušnost vůči
někomu vyššímu, jak to zvláštním
způsobem vyjadřují evangelijní rady. Slib
dodržování těchto rad předpokládá
zvláštní Boží dar, který není
dán všem, neboť sám Ježíš potvrdil
dobrovolnost celibátu (srov. Mt 19, 10-12).
Toto povolání vyžaduje
zvláštní dar Ducha svatého, který
činí zasvěcenou osobu schopnou odpovědět na
své povolání a přijmout svůj úkol. Proto
ve východní i západní liturgii během
obřadu mnišských slibů nebo řeholního
zasvěcení panen církev prosí o dar Ducha
svatého pro tyto vyvolené a spojuje jejich oběť
(oblatio) s obětí Kristovou (sacrificium) (srov. Rituale Romanum,
Ritus professionis religiosae: sollemnis benedictio vel consecratio
professorum, n. 67, et professarum, n. 72; Pontificale Romanum, Ritus
consecrationis Virginum, n. 38: sollemnis oratio consecrationis; Eucologion
sive Rituale Graecorum, Officium parvi habitum id est Mandiae, s. 384-385;
Pontificale iuxta Ritum Ecclesiae Syrorum Occidentalium id est Antiochiae, Ordo
rituum monasticorum, Typis Polyglottis Vaticanis 1942, s. 307-309).
Slib evangelijních rad je zároveň
pokračováním milosti přijaté ve svátosti
biřmování, ale překračuje obvyklé hranice
této svátosti díky zvláštnímu daru
Ducha, který otevírá cestu pro novost a plodnost svatosti
a apoštolátu, jak o tom svědčí historie
zasvěceného života.
Kněží, kteří
skládají slib evangelijních rad, z vlastní
zkušenosti potvrzují, že svátost
kněžství nachází v tomto zasvěcení
jedinečnou plodnost, protože je uvádí do
hlubokého vnitřního stavu spojení s Pánem.
Kněz, který slibuje zachovávání
evangelijních rad, dostává zvláštní
pomoc k tomu, aby opět v sobě zakoušel plnost Kristova
tajemství, také díky zvláštní
spiritualitě svého institutu a zároveň
apoštolské povaze vlastního charizmatu. V osobě
kněze dosahuje povolání ke kněžství a
povolání k zasvěcenému životu plné a
dynamické jednoty.
Nedocenitelný je také pro církev
přínos řeholních kněží,
kteří jsou zcela oddáni kontemplaci.
Zvláště při slavení eucharistie
vykonávají činnost církve a pro církev, ke
které připojují darování sebe samých,
ve společenství s Kristem, jenž pro spásu celého
světa sebe daroval Otci (srov. sv. Petr Damián: Liber qui appellatur „Dominus vobiscum“ ad Leonem
eremitam: PL 145, 231-252).
|