RENÉ ODCHÁDZA HĽADAŤ FATIMU. STROSKOTANIE LODE. RENÉ SA DOSTÁVA DO OTROCTVA KÁHIRSKEMU KUPCOVI

Čo pak za lekárstvý bilo to, které Van Stiphout k hojeňí rani Renaitovéj nalézel, čo za spúsob vimislil, kterím ho spokojil, hádať ňemúžem. Odbili dosť ríchle od Tripolisi di Soria a asnaď k Tripolisi di Barbaria za caddim jíťi pospíchali. A juž moschiti z okrúhlimi svími vežámi, juž kaštile, juž zámki, celé juž mesto z očuv jejích pre dlkšé oddáleňí bilo zhinúlo, ništ juž jinšé pred sebú a za sebú jeďiňe vodí širokú a dlhokú jejich rovinu uhlídali. Čas bil, nad který líbežňejšiho ňežádali. Nebe jasné, žádními oblakmi ňepoškvrňené, more uťíšené, postredňé mezi silnimi a mdlími vetri, ňé na všé strani, ale kam loď bila nastrojená, fukajicé až do západu slunca. Vtedi ale premeňen jest obličej všech tíchto, vtedi:
 
V jednu štiré z díluv sveta štír ztrhnúli sa chvílú
nad bezpečnú vetri loďú. . .

a bárs od Aeolusa krála svého ten rozkaz mali, bár sami proťi vúli jeho silné, kterími zvázaný jsú, reťazi potrhali, železné jeskiňe, v kteréj zdržaný bívajú, dvere vilámali a vileťili, hlásili spolu.

Ukrutnú zvukmi ukrutními a počali vojnu.
Pú1dný na  predňú, na  zadňú stránku korábi
Púlnočný sa valil. Držal boj drsnaťe z bokmi
Z víchodu tento zňejíc, tamten ze západu slunca.

Aňiž bila jím potreba d1ho o prevíšeňí pracovať, nemusili ostatňú mocú fúkať, v tríski bilo obraťené hnedki, čo k zlámaňú, bilo v niti a pazďeri premeňené, čo sa k drápaňú zrozilo. A tak z krátkím seba bráňeňím:

Uznali víťazuv veslá, štranki uznali plachti,
Uznal, buďto ďaléj aj sťežen násilu; padé1
A pádem zrušil spolu krov, spolu dal loďi na ďňe
Nezhojitedlnú ranu.

Bili bi pak po takovém sužováňí uťíchli, hňev a prutkosť svú zložili, neb čo k najmizerňejšéj bíďe chíbalo? Ňemóhli vícéj z prostred vód k suchu prijíťi, zbavení bivše z všej k plvaňú potrebi.  Ale sa ňelibilo toťižto najužšú nádej k životu v hajove zustávajícím nechaťi, včilejšú úzkosťú začátek toliko dali nasledujícéj, ňekonečňe strašlivejšéj:

Po nebi rozprchlé v ťesnú k lodi hromadu ztlkli
Oblaki, mad to celé (ku slavnejšímu triumphu
Potrebné) zbuďili a z všej svéj more zdvihli propasťi.
A vtedi smrť ňeomílna stála pred očima; v ten čas
Mrznúli údi, ledový vrel z čela pot každímu.

A čo jinšé malo nasledovaťi? Bárs hore, bárs dolu js' pohlídal, previšovala zlosť jích trápícá zlosť Aeneášovu, ačkoliv od nahňevanéj Juno bohiňe jemu vižádanú. Mračná, kolik bliskuv dávali (dávali pak bez počtu), tolik take hromuv hajov zapalujících sipali. More juž ve dvoje roztrhnuté, až na dno své jích zpúšťalo, hrob budúcí jím ukazujíc, juž naduté až k hvízdam jích vizdvihovalo, odkúď zas z ríchlosťú do hlbokosti leťeli, zrutními k temu vlnami ustavične jsúce tlčení. A juž zvrchu od strél horili, ze spodku juž od vodi velkími potokmi prez díri seba lejícéj mokli, juž správce a riďitel loďi vivolal, žádnú vnútri ňepozustávaťi pomoc, jisté biťi zahinúťí, jakbi tam meškaťi zetrvávali a abi deski z tejž príčini pre své, ňechžto pochibné, ale jisťejšé predca života zachováňí trhali, dával raddu.
Kďiž toto každý bedlive konaťi začíná, Renait všecki smísli potraťíc, jaJkbi prítomné nebezpečenstvý aňi ňeviďel, stál toliko a slovo: Láska, láska, bez všeho doložeňí z úst vipúštal. Zrozumil Van Stiphout, kďe cíli, veďel, že on pre svuj vic jak pre vlastný život jest v lítosti. A preto, bi smrťi jeho polechťšil: „Neprikládaj si" (pravil k :ňemu) „a ňerozmnožuj tvoje i moje bídi! Ovšem, že láska obidvuch do ňeštestí techto uhodila. Milovaljs´ ti a čojs' miloval, hodné bilo, bijs' všecko toto dobrovolňe na teba prijal; obsáhňeš, ver, za lásku odplatu hojnú. Miloval jsem i ja, a že jsem miloval, milovanímu chcel jlsem biťi tovariš ve všech jeho prihodách. Ňesužuj srdce tvé, daljs' mi mzdu za lásku moju; jak čo víc míňíš daťi, dáš više miri, jestli učeňí mé, slib tvúj, do kterího jsi sa mi pri brehu domácím pod velkú pokutu zavázal, viplňíš, kďiž (o čem ňezúfám) z včilejšího nebezpečenstvý zprosťený sám tvojéj samího ochraňe poručen buďeš."
Dokončíc mlúveňí své, v púlsmrťi ležícího zdvihel a na plecách svch sprostred ohna, jak nekdi Anchisesa sin svúj z Troje horícéj, do člnka viňésel, v tem chťejíc obranu obidvuch hledaťi. Ale jak ho zloži1a pre čosi ješťe sa navráťil, člnek jest odtrhnutý a ze sammím Renaitem daleko od. loďe hoďený tak, že od príjdúcího Van Stiphout aňi viďený ňebil.
Mrskaný mezitím cInek prez nekterý čas od vlnobiťí priblížen jest k brehu, kďe Ní1 (jínác tim, kterí okoIo ňeho bívajú, Abavi) rečený potok jedním svím ďílem do mora Púlzemskího vpádá. Tam Renait k svím smislum bivše navrácený, čudoval sa nad sebe samého viďeňím, mnoho vícéj nad tak šťastním svím z nešťesťí takího vislobozeňím. A na toto prehlídajíc, ťešil sa jsíce, že nezustal obeta ríb, ale kďiž sa rozpomenul, čo potraťil a čo sa s ním budúce ďelat buďe, stidnúl zasék, zas pukalo srdce jeho od žálu a strachu. K obidvojiho techto pominuťí hleďel, jak ráno bil k suchu vihoďen až do zmraku po mori, či hajov Van Stiphouta z ostatními podobním šťesťím k sebe ňepriňese; ale daremňe. Daleko on bil od ňích a oňi od ňeho a či sa, ňekdi  aspon, spolu všecci opeť zeberú, aňi ňeslihujem, aňi ňeverím.
Až do večera, jak jsem poveďel, po brehu postávajíc, od mora ňeodchádzal, aňiž bi bil celú noc, kďibi ho ňebili všelike vodné potvori poplaši1i. Ale tito podle običaje svého po záchodu slunca z moru i z Níla na sucho pre pašu vicházajíc a vizizujíc, učinili, že Renait z richlim sa od člnka behem pobíral, bežal, dokuď stačil a kďiž aj bežaťati ustal, šél ňištmeňéj, chťejíc do jakkoliv ukrutních rúk radňéj nežli do brucha hovada ňejakiho padnúťi. A juž sa sebe od vód oddálený a k osaďe ňékteréj priblížený viďel, kďiž ňenáramňe do járni hlbokéj na chrbét živého čehosi upadel. Uléknul sa dvojnásobňňe, obzvláštňe kolikrát híbala sa, zdvíhala a zubámi škrípala ťesno ležícá potvóra. Usiloval sa odtúď vidrápaťi, ale vždicki naspát sa kliznúl, vždicki, odkud sa pohnúl, ta bil zas zvalený. O víjduťí techdi z jezera teho v noci zúfajic, očekával z velkím strachem ráno, čo bi tož za spúsob k vislobozeňí od hoferství takího priňéslo, dosť majíc k hlave potvori sa ňepribližiťi zatúď, neb jináč neviďela sa mócťi pre úzkosť jami uškoďiťi.
Na svitaňí, kďiž juž rozeznaťi móhel podstatu tovariša jamního, viďel, že visokosťi a velkosťi jest jak vúl, nohi mal take jak vúl, chrbet a ocas konský jako i hrivu, robi jak ďivoký veper. Zestrašil sa opeť a opeť ze všú silú bidla teho namáhal sa zbaviťi. Ale aj hovado víc jak ve trne bilo ňespokojné, bár násedníka, bár maličkosť hňízda trpeťi ňechcelo; mnohokrát z ve1kím sa stonaňím povzdvihovalo, mnohokrát s nemalím svím ublížeňím dolu padalo, dokuď obidva o víchoďe slunca ňetešícú pomocú odtúd jsú viťahnutí, od sedlákuv toťižto, jichž chlopec ten správa bila.
V kraji tem predpoveďené mnohé vodné potvori, které jednako i ve voďe i v povetrý zetrvávat múžú, casto a najvíc v noci na sucho vistupujú a velkú obivatelum v obili škodu prinášajú. Z tích počtu jest prvňá, pri kteréj sa Renait, ňechťejíc, nalézel a pre podobnosť, kterú velkú má z koňem, nazívaná bívá morský kún. Proti krivďe pak jeho spúsobem toliko i u nás običajním sa bráňá hospodári: okolo sáťí prékopi čiňá hlboké a široké, ale len pri vrchu a preto, kďiž sa žňec takový prejdúť opovažuje, vpádá a ponevádč ťela svého ťežkosťú jakžto vltká sa do užšej pri spodku jami, ňikdi sa odtúď ňevislbozuje, ňež životem žadosť svú vipláca tím, kterích jsú role, kďiž pricházajú.
A prám lúpež takú hledajíc, prišli i predňesení sedláci nad místo, kďe Renait pomoc očekával. Jak jeho prvňím dolu pohleďením videli, zďesili sa a za jisté držali, že on černoknežník jsúce a z muríňskéj zeme odňekúď letíce ze šarkanem, ta i s ním vpadel. Kďiž ale kona morskiho pod ňím stonajíciho poznali a on, kolik móhel, ňešťešťí své rečú jejích viložil, vtedi v ďeďinský smích sa pusťili, rechtali sa plními ustámi a pre radosť dvojnásobního zisku viskakovali.
Zpusťíc potem štranki, kterími opásaní bili a jeho prvé viťáhnúc, prácu mali z potvorú. Mnohé mnohonásobního zbroja tlčeňí a uďereňí zňésla, ani ňeprestala dotúď žiti, dokúd prez všu oďev rnordárum svím pot ňepremokal. Toto pak jednúc obsahnúc sedláci a.zabitú potvoru podobňe z prékopi hore vidájíc, navráťili jsú sa s ňú a Renaitem do ďeďini. Tam hneďki prvňú jemu otázku kládli: Či a kďe ma peníze? Kďiž pak on žádné sebe biťi jednostajňe mlúvil a kdiž to i sami, sťáhnúc šactvo jeho a každý šev rozpárajíc, zjevňe skusili, do pút obitího vhoďili do maštale do dalšího ňečoho o ňem dokončeňí. Po ňekolko pak dňuv z druhími vezňoma vivešen jest na trči do mesta Damiata aneb Pelusium rečeního, mesta, které Uhrum bilo dobre známe, kďiž z Ondrejem králem k Jeruzalemu, bi jeho muhammedanum vitrhli, pospíchali. Tuto na rínku ňé jináč než jak u nás hovadá k predávaňú bili viložení všecci, kterí z cudzích krajin jakkoliv chiťení jsúce, víru Muhammeda prijaťi nechceli.
  Kďiž tak stojá, z príhodi krarnár cahirský prez plac idúc, rodem Arabšť, vereňím cophtíta, viďel jednajícich sa nad Renaitem kupcuv a srdcem pohnutý nad mílú jeho mládežu, pristupil
k predavačum a cenu pítanú bez všeho hádaňí za ňeho z!ožil. Dobre toto vipadlo Renaitovi aneb aspon lepšéj, jak kďibi bil mal do pánstvý muhamedána ňektérího príjdúťi.Veďá to ti, kterí skusujú, veďá, jak málo u nich i zrozeního milosrdenstvý, jak mnoho najtvrdšéj a samím hovadum vlastnéj roboti, bitki a prenasledováňí a na konci mnohokrát i ukrutné zamordováňí. Neb domnivajú sa a za pravdu držá, že kďiž raba kupuje, z užitkem práce i život kúpeního vipláca Muhammeda veritel.
Arabšť tento pod krátkím časem natolko Renaita zamiloval, že čím náhle z Damiáti višél, železá hňeďki z nóh a rúk jeho dal poztlkaťi a ňélen to, ale i zaklnúc sa silne, príslíbil, že ho po vikonáňí jednéj ňedlhéj a lechkéj práce do svého kraja prepustí, jak tú buďe mať žádosť. Jakbi ale vúlu svú premeňil, tuze sa zavazoval o svú peč celiho života jeho vichováňí, na jedno toliko siliťi jeho neprestával, bi toťižto rúcho své zhodíc, krajiňe téj običajné pre vetšú jeho a svú bezpečnosť oblékel, čo i učiňil, buďto pred tim jinšé z mdlích ňékterích príčin bil uložil. A toto Arabšťa dobroďeňí, ačkoliv z veťšéj stránki len v slibe ješťe zustávajícé, velké bilo. Jak jsem poveďel, Renaita šťesťí, ano, také, kterího dúfaťi mnohomeňéj čekaťi nemohel, ňeomílňe ostré srdca boďeňí cítil, kolikrát pominutý pred málo dňoma stav do mislu vstupoval. Sužovalo ducha, že Don Varleta neuhlída, Van Stiphouta stratil, k temu, že Fattima svúj sebe slib vyplňiťi ňemóhla. Ale ponevádč toto jednúc juž na veki, jak sa zdálo, pominúlo, ňemalo biť mudrího za tím želiti – k bolesťi novú vžďicki bolesť priklúdaťi. A taťika jsíce ňebilo mu ješťe odjalo nebe, móhel ho časem viďeťi, kďiž podle slóv pána svého mal biť prepusťený, ňebil, ačkoliv dlhý bil kus zeme, který z Cahira domuv védel, ňepreiďetedlný. Čo mezitím, biťbi tolik úzkosťí bil mal znášat ješťe, kolik prítomních juž sa jích bíťi ukazovalo? Ta: klí žáden spúsob k plnéj sloboďe ňenacházajícimu trpezlivost, najprospešňejší v bídách lík, bila potrebná? Listi, každú podezrenosť odvracajíce, které i doma i v Tripolisi bil vzal, v hajove zustali; a bár bi je aj bil mal pri sebe, čo móhli holé listi pomócťi? Bil bi pak mal peníze take k vikúpeňí svému, i to skoréj škoďiťi, jak osohovaťi malo, neb odtúď, že bohatý jest, suďící, druhý, ano, i treťiikrát tolko bili bi od neho žádali. Lepšéj techdi mal sebe poraďiťi, kďibi aj o rodičoch svojich mlčal a k polehťšení nechuťi svéj chuť pána ve všem hledal.
Čo rozvážic, jak bilo v sebe všecko a nasledoval bedlive. O rodiňe tázaný, buďto mnoho mlúvil,l, slová ništmeňéj to bili jeďiňe, aňi bis' bil víc s ňích rozumil, jak že on sirota jsúce, od milosrdního v Beňátkách muža jest priján, od maličkosťi až po včilejší svúj vek vichovan. Lasku pak Arabšťe ješťe v cesťe svú poníženosťú, poslušenstvim a príveťivosťú tú obsáhnúl, která šťesťí budúcé bez všeho zatmeňí slíbiti móhla jedním nadevšecko učinkem, který ponevádč sebe škodlivý, Arabšťovi ale velmi prospešný bil, obdržal, že tenž Arabšť ze sebú ňikdi jak pán ze sluhem nezacházál.
Sednúc do loďi, z mnohonasobním krámem bili sa pohnúli proťi potoku Cahiru a juž z nižňejšího Aegipta bili vistúpili, ano, tam sa juž viďeli, kďe Níl ve dva ďíli bivše pred tím roztrhnutý, jeden z tíchž dvuch ďíluv v jinšé tri seká; odkúd Cahir blízký jest. Tam z loďami pre víter postáťi prisilený, Arabšť sám juž pri, juž daléj od brehu choďil zamislený, viďí jednúc po pískoch za sebú bežeťi stvoreňí, sebe dobre známé, z ríchlosťú neslichanú. Vikríkel a abi k pomoci svéj ponáhlali sluhové, aj hrdlem aj rukami volal. A oni jsíce ňemeškali, ale který prvnéjší pribehnú1, bil Renait. On prám, kďiž juž juž mal biť dohoňen pán svúj, doskocí, odvráťil od ňeho stvora, ale k svému ublížeňú, neb vtedi jeho prenasledujíc a došťáhnúc, pokúsaňím ňebezpečná mu učinil na noze ranu. A bil bi jisťe i umoren bil, kďibi druzí pospíchajíc, ňebili ňeprítela takího smele obklíčili a hodnú pomstvu ze života jeho vzali.
Stvor tento z mnohími jinšími zázračními jest obivatel Níla, ale v noci toliko. Ve dňe sucho líbi a juž chodí, juž sa krije a skovává zpotajemnosťi, hledajíc k pokrmu živého ňečo; masem  pak lidskím najvíc sa oblibuje. Kďiž ništméň človeka pohltá, ríkajú, že nad kosťámi plače, ale ňe asnaď, že zmárňil, než že druhího ňemá, kterího bi podobňe pochovať móhel. Roďí sa z vajca téj velkosťi, kteréj husacé jest; ti maťer kďiž znese, na druhé místo prenášá a tam na ňich. náseďí. Po vikluvaňí svém z tehož vajca rosťe cely (čo samimu a jeďinkími vlastné sa biťi viďi) svúj život; odtúď i više osemnacťi loktuv dlhý mnohokrát nalezení bívajú. Nohi, kterích šťíri ma, jsú krátké, na ňích pazúri z dlhími nochtoma; zubi husté, které kďiž skladá, jak hrebeňe sa scházajú; spodňá hubi jetho žgraňa ňikďi sa ňehíbe, višnú toliko pozdvíhuje, kolikrátt tuž hubu otvíra; jazík mu žáden ňerosťe, je z počtu ňemích. V behu tú chitrost má, že kďiž uťeká, žáden jeho dohoňíti a kďiž naháňá, ňikdo jemu uťéctí v stave ňeňi, jestlli pravo pred ňím beží; jestli ale často sem tam sa obracá a cestu svú križí, čo, kterí jeho znajú, zachovávajú, od hrucha jeho sa vislobozujú, neb on žadné v ťele zhibí ňemajíc, dlkšú chvílu potrebuje, bi sa na bok obráťil. Kďiž ho ňekdi prisťihnú a zabíjajú, prez  brucb ho kolú, neb na chrbťe tak tvrdú má kožu, že paloš jakkolik ostrý od ňéj odskakuje ju ňechitá.
Stvoru tak spísanimu jest jméno crocodil.Kúsaňí jeho jak jedovité jest, skusiťi bilo na Renaitoví, neb ačkolik len zvrchu podrápané bilo lítko nohi jeho, ale v okamžení tak sa rozšírovaťi počala opuchlina, že bi bil musil po ňekolik hodinách zhinúťi, kďibi v loďi bili ňebili, kterí náhlé a z domajších nástrojuv znali osožné lekarstvý prichistaťi. Tito sol v pevném ocťe pomočenú do šatki zavínali a na raňené místo prikladali z tím prospechem, že zaňedlho spadla všecka opuchlina a noha straťenú svú čerstvsť obdržala. Čudný lík a tím ješťe čudnéjší, čím lacnejší jsúce, mnohonásobné jinšé nemoci odháňí, proťi pošťípaňí osi prám tak, jak proťi pokúsaňí crokodíla s ňú nažíváme. Proťi vredum hlavi z ťelacím lojem ju rozťíráme, proťi žíl boleňí najvíc okolo plecuv ju privazujeme a ťeplú vodú často políváme. Kďiž jasná opuchajú, je ňú treme, kďiž sa popálíme, z olejem ju míšáme, kďiž nám pokúsaňím uškoďil had, bereme ju z oríganem, madem a hyšopusem; aj svrab hovaduv prestáva, kďiž je ňú drhňeme.
Po uťíchnuťí vetruv odešli z místa, kďe Renait také pre pána svého ňešťesťí bil podstúpi1 a previšíc pjeť míl zeme, vstúpili do celího juž Níla, odtúď pak štiri míle prejdúc, bili v Cahíri. Mesto toto, které aj Tostat, Alcair, Mesr sa.jmenuje, leží v prostredňem Aegipťe, národu prebívajícímu Bostani rečeném. Jak velké musí biťi, odtúď vínášaj, že ulic na štiri a dvaceť ťisíc pocituje; moschití aneb kosťeluv muhammedánskích len tích, které vežámi jsú ozdobené, má šest ťisíc osem sto a v jistoťe, neb tri naše zeme míle v dlhokosťi svéj naplňuje. Mnohonásobné tam liduv pokoleňí, mnohé jaziki a vereňí; prebivá v ňem bašša, ce1ího Aegipta spravec a dvanácť ťisíc voákuv pre každú príhodu drží; prebívajú tri patriarchové také, musulmanuv, cophtítuv a Reckuv. Kupectvý v ňem panuje, jaké setvi jinďe a hojnosť všeho tam nalézňeš, jak vodu vijmeš, neb tu skrz cévi z Níla prinesenú kupovať musá.
Renaituv pán dum svúj mal ňedaleko moschiti jmenem G i a m a 1a s a r, kterej kolo vlaskú mílu činí; tamž s a n t o n i kňeži z poveďením musulmanuv patríarchem bidlá a pobožnosťi podle radu svého vikonávajú. Na prvňé hňedki vkročeňí do domu teho, viďíce mnozstvý ozdobuv a prístrojuv, uznal Renaít vikupitela svého ňé z tích počtu biťi, kterí všaďe ležá a z Irusem pod ťeškú kvílá ňevhodnéj chudobi ťerchu dobru stránkú pokladuv bohatího Croesusa vládal. Na poli mnohé mnohích hovád stáda, doma pak všeliký drahý krám poťtujíc. A ponevádč z tich bil, kterích múdrejšé a krotšejšé náboženstvý mudrejších, ťikších a krotšejších činí, u ňeho porádek mezi domajšími najvetší bilo videťi, který z láskí a ňé ze strachu bil zachovávan.
Sina mal jeďinkého a teho v rokách ješťe malího, kterího k Renaitoví privedúc, takto mlúvil: "Uznávám, za oňechdajšé tvé mne preukázané dobroďeňí, pocťívé, čím chitrejšé tu odtúď do kraja tvého prepusťeňí zaslúžil jsi si, ale maj nékolko spokojnosť a chlapca v reči, mravnosťi a umeňí vašém učastného učin, cvič a uč jeho običaje sveta vťipnejšího, jak najlépéj rozumiš a ja prácu tvú podle všej tvéj žádosťi viplaťim. Sporádal potem jemu  bidlo osobttné a sluhuv dal z tvrdím prikazem, bi vúlu jeho ze všú péču hledali a plňili. Tak Renait mimo náďeje svéj bivše zpredku hňedki obdarovan službú, na kterú víc bil prosen jak silen od pána svého, prijal a v ňéj tím bedlivéj pokračoval, že videl od skoršího neb ňeskoršího jéj dokončeňí bližšé neb dalšé své vislobozeňí viseťi.
Velkú meztím v meste obdržal skuselosť, neb slobodu takú majíc od pána a šactvem tam obecním šálíc muhammedanuv, kterí bi jemu jinác mnoho bili čiňili prekážki, kolikrát do smutňejších (čo neomíIňe často musilo biťi) padál mišlenkuv, tolikrát ku zadušeňí jejích vicházal. Jedno nadevšecko doma ješťe slišíc, chcel bil viďeťi zázraki toťižto mesta Memphis. Bilo mesto toto ve1kího ňekdi chíru, rozšírenéj chváli, ale všecko kazícé časi i toto temer celé zedIi; čo ništmeňéj trvádšé bilo, zustalo a jest ho uhlídaťi ješťe aj v ňiňejšé veku na misťe svém blízko Cahira na druhéj Níla straňe. Ponajprv Memphis v celkosťi jest podkopaná na spúsob kosťelních naších hrobuv. Ta kdo žádá vjíťi, zpúšťan bívá po provazoch prez úzkú ďíru a zejdúce, viďí poval pekním bílím kameňem podlážďený, mnozstvý stlpuv, mezi kterími po všech stranách sklépki anebž komúrki jsú vistavené, do kterích sa memphiští pochovávali. Ťelá jejích i včil ješte mnohé tam ležá ňezhňité, celú kožu, celé kosťi majíc, persiskím jazikem m u m i a, to jest suché, nazvané, jaké i jsú podle jména svého. Čudovali bi jsme sa bez pochibi, že tak dlho, prez nekoIik toťižto tisíc rokuv ňerosipané zetrvávajú, kďibi jsme starodávních Aegipšťích, který v pochovávaňí držali spúsob, známý ňemali. Oňi, kďiž bohatší kdo zemrel, po odbaveňí smutku, plaču a všelikéj, která z poveri konaťi sa musila, žalosťi,veselí obklíčíc mrtvího, mozgi najprv jeho viťáhli, a to obicajňe prez nos k temu prichistaním hákem, na místo potem mozguv popchali mnohonasobné voňavé nástroje. Podobňe aj bruch oťevríc, vičišťili a čo hňilobu telu malo priňesťi, viházajíc, umili, umitý a prázný naplňili cestem z mirhi potlčenéj a  z palmi vikrúcenéj vodi spravením a zašili. Za tím pod časem dnuv seďemďesát ťelo posípaIi solú nitrovú, dokúd všecko maso zňivečíc, neňechala kožu jeďiňe a kosťi. Toto pak majíc, oplákli znovu celé ťelo a do plének z lechkího plátna obvili, polejíc zvrchu gummim anebž glijem kockám milím. Tak  napraveního umrlca vložili do truhli a stojácky v poveďeních sklepoch postavili. Odtúď techdi jejích trvácnosť a vúňa, pre kterú bívajú i do lekárskích domuv kupované.
V kripťe téj, čo zázračňejšé jest, nacházajú sa ňekteré kahance, tíž podle svedectvý mnohích aj ňiňnejších místa teho opatrovnikuv v čas pohreba vložené a zažané horá až posaváď bez všeho, bárs masťi prilívaní, bárs jinšího jakíhokoliv poprávaňi. Ale jak pochopiťi, tak aňi veriťi sa to ňemúže. Velký zajisťe hrích mali maťi mudrcí ti aegipští, kterí tak osožnú, ano, tak potrebnú lidskímu pokoleňú pomoc naléznúc, ňebili bi o ňéj neb jazikem neb perem potomkuv svojich  naučili. Asnaď ništmeňéj, kďibi pilno všecka jejích správa prezrená bila, sud olejem plný ukázal bi sa v múre aneb v zemi skritý, odtúď skrz potajemné žlabi své ohen živobiťí ťáhňe, aneb ze strommi ňékterími, masť ploďícími, zdelováňí má lampa, odtúdž do ňéj, kolik potreba jest, priťeká? Ale aj vtedi prinajmeňéj knot bi ňestačil, z jakýhokolik asbesstu bi bil.
Ňedaleko Memphisa viďeti jest Jamu tú, kterú Meris král ješťe dal bil vikopaťi a kteréj i včil velký úžitek beru bívající okolo. Neb ponevádč Nil, který Aegiptšťskím na místo déšťa slúží, ňekdi vic, ňekdi meňéj rosťe (rosťe pak običajňe z letním slúnca pristaveňím) a tak neb do sitosťi neb né role polívá. Kďiž hojnosť vodi prináša, ju prez jarki do poveďenéj jami púšťajú a odtúď včas suchosti sáťú svému pomahajú. Čiňí pak sa toto z ňema1ú slavnosťú: Celý Cahir, ano, i oddálené mestá a ďeďini zbéhajú sa, všelikú radost a ťešeňí okolo kaluže téj vspolku konajú a mezi veselím vískaňím, potem nežli bašša prvný rilem svím počnúc znameňí dal, prékopi pretrhajú. Stojá v bariňe téjto dva stlpi kamenné; vrchi jejích, ktoré z vodí vizírajú, tri sto nóch dlhé jsú, spadki pak i dvakrát tolko. Na obidvuch konci jest vikresaný obraz krála na thrúne  seďícího. A podobních stlpuv pri Cahiri a Memphisi mnoho jest; jinšé prazné zňútra a tito bili hrobi králuv, jinšé plné jak znútra tak zvenku; zvenku po sebe od vrchu až k spodku mnohonásobné obrazi majíc: jest tam hlava bujakova, lvova, capova virezaná, jsú všelíkích ptákuv obličeje, čo ríkajú biťi písma hvezdáruv, ale s ňeho ješťe žáden o žádném bárs hvézd, bár povetrý premeňeňí ňeprorokoval. Vistavené pak jsú ňé z mramora, kterího v Aegipte dosť majú pekního, než z kameňa, který pri meste Thebae rostnúc, víhlída, jak ibi bil iskrámi pasipaný. Jsú ze stlpuv tíchto ňekterí juž i v Ríme, jenž od císaruv pohanskích ješťe z teškú bili ta prácú prevezeňé, na čud bez pochibi a zázrak. A odtúď vinášaj starodávních Aegipšťskích rozum, vťip a múdrosť.
Čo mezitím všecki Aegipta rídkosťi prevíšovalo, bil Dum dvanácť králuv, labyrint v pravďe nazvaný, z kterího bi ani Theseus po cverňe Ariadne panni, aňi Daedalus vrchem po povetrý ňebi1 cestu nalézel, tak popleťené bili všecki vchodi a víchodi. Stavaňí toto ponajprv bilo obklíčené pevním múrem, vňitrňe stálo dvanácť domuv a okolo koždíha množstvý menších domčekuv, všecko pak toto osobitný svuj mala múr zvúkol a vúkol; ňúter vejdúcímu samé chodníki, svetlice a dvere sa ukazovali. Jak šél, kde skrz oči bil veďený, po ukonáňí svém neb vicéj sa straťil a zamotal, neb na predešlém míste bez zmerkavání sa nacl1ázal. To pak podobňe i pad zemú skusiťi móhel, neb celý Dum bil podkopaný. Aňi tam jinšé ňebilo videťi, len z každéj ulički jinších sto, z každího kroku krížové po všech bokoch cesti. K čemu bidlo také poveďení králi vimisli1i, oňi bi sami svedčiťi móhli: asnaď chválu jeďiňe u budúcích národuv hledali, jako. i z predneseními hrobmi a st1pmi. Bil celý ten kaštíl z bílího mramora hňeď pri rečenéj Merisa jame a včil s ňeho rumi toliko a porušenosť ta choďící viďá.
Všecko toto Renait z prihodním časem prehlédnúl a svú povinnosť ze sinem Arabšťa dokonále plňíc, blízké své k Don Varletovi navráceňí z ňejakím ťešením očekával. Ale prám z tú svú dokonálosťú, z kterú vislobozeňí mal vislúžiťi, dlkšú, tvrdšú a velice nebezpečnú službu sebe prisporil. Uslišal bil čtnosťi jeho mophti, anebž kterího jsem hore spomenúl, musulmannuv atriarcha a bárs od druhího nékoho naveďený, bárs z vlastňej a dobréj vúle mlaďenca takího v svém chcel mať dvúre pre túž jistú, pre kterú u Arabšťa bil, potrebu. Odporoval temuto Arabšť jednostajňe a z penízmi za ňeho obetovaními pohrdal, odporoval aj Renait, slišíc takovú muhammedána žádosť a rozličné pánu svému prednášal príčini, skrzevá které pohnutý stál bi za seba u mophtiho a bárs prosbám, bárs hrozeňú jeho ňepodvolil. Jestli bi jináč biťi nemohlo, prosil, bi seba patajemňe prepusťil, že bi šél a do jakkolik ňemilosrdních rúk radnéj padel, povedal. Mal Renait velkú jednu poňímo tích, které všem jsú obecné, príčinu, pre kterú tak sa chránil domu muhammedána techto. Ale darmo bilo.!Silil mophti Arabšťa cophtítu a tento Renaita naposledi i z plačem prosil, bi dvojnásobné ublížeňí, jeho toťižto a svojé, odvráťil, čo rozkazujíc ďichťí, učinil, tak on o Arabšťa, dabrodinca svého, ňešťesťí víc jak a své sa lekajíc (neb juž aj bez vedomý uťécťi mis1il), pristal ňepovolňe omrzlímu mophtiho pítaňú z tím ništméň spúsobem, bi u pána predešlího i pozatím bivaťi móhel.