NEČAKANÝ OBRAT V OSUDE RENÉJHO A HADIXY. HATHXA VEREJNE  ODHALÍ PODVODY DERVIŠA. UKÁŽE  SA PRAVÝ VINNÍK

Ňé tak vijšlo, kterák jest bil slišal, že totižto on prv zemre. Premenil toto, ňevím z jakej pričiní mophti že sudcami a v urí-ženy ďen niilovňicu prvňú vivédli. Na najširšém pák, který v Cahiri bilf plači mala sa celá táto najtrúchlivejšá tragaedia odbavovať, tam bil juž strašlivý thrún vistavený, na kterém malo biť spojovaní jéj že smrťú, blízo pák teho aj posťel pripravená, do kteréj taká mladá nevesta mala biť naveki uložená. V tém ništ neutrhnul mophti, bi, jak na najmocnejších sa sluší, bila pochovaná. Drahý bil a všej česti hoden, který dal prichistať, hrob. Okolo jaimi, na bokoch a koncoch dobre nad zempovíšené štiri deski modrího mramora stáli, na kteríchž jedném, jenž pri hlave jest vistaven, bil tulbend zelený vimalovan, čo znamenalo, že ona rovno z koreňa Muhammedovího virôstla, neb tím samím, kterí z tehož proroka plemena a stromu jsú, jest dovoleno taikovéj barvi hlavi pokrivu nosiť. Pod tulbendem zlatý bil náipis najprv jména jéj (nažívala pák sa Hadixa jak manželka Muhammédova, kterú mal, kďiž z modlára novej víri nastavitelem biť počínal), po jméňe pák jéj čá a v jakém úraďe postaveního človeka dcéra jest, na tém ale, který pri nohách stál, čírními literami znať sa dávalo, jakú smrťú a pre jaký hrích v kvitnúcem svém veku z (počtu živích jest vitrená.

Na bočních kameňoch všeliké Korána rádki, večný umrléj odpočinek vinšujícé a ženský lid, kterák sa má, nadevšecko z protivného náboženstvý mužmi zachovávať, vinaučujícé, čí taťi bilo. Okolo tíchžto mramoruv ňé menej pekné a drahé stípi bili postavené a okolo stlpuv na malé vzdáleňí, k običaju bar židuv starodávních, množstvý cyprešovích stromuv nasaďené; všecko pák toto zavírala zúkol a vúkol zeď, bi neb psí, kterích u nich celé hromadí bez uďereňí, áno, masňe chovaní po ulicách postávajú, neb jinšé hovadá ňečo ňezhubili, ňezkazili. Setvi ďen ukrutnosťi a ňeslíchanéj prihodí svital, kďiž sa celé mesto zbehlo. Obklíčili dúm mophtiho, zaplnili cestu, kaďe mala biť sprováďaná, mnohonásobné reči prv, nežli hu viďeli, mezi sebú rozisívajíc. A jedni jsíce chválili otce spravedlnosť, že ani vlastnej svéj krvi nechce odpustiť, jedni prám z tej pričiní, že oťec jest, tupili ňemilosrdenstvý jeho, mluvíc: “Ona osoba mladá, k stavu manželskímu podlé zákona našího zrozená jest. Bár íechdi zhrešila, techto mólujíc, nezhrešila ništméň, milujíc, kďiž manželstvý bez ňekeho milovaní povstať ňemúže. A kdo vi, či ho tak nemilovala, bi s neho nasledovníka našího učinila? Čokolív nech jest  - velkú jéj ustanovil pokutu. Jak bi v tém jinší prostrédek ňemóhel biť nalezeni Nech bi bil neb odehnal daleko zažádaního, neb bárs aj zabil a bilab' ho časem prestala milovať." Jinším sa to ňelíbilo a to velmi haňi'li, že hu pred seba nedopustil, bi predce bila ňečo k strance svojej mlúvíla. “Však", pravili, “toto i najveťším zločincum bívá dopusťeno, bárs abi sa, jak múzu, očisťili, bárs abi v reči bili chiťení a tím spra-vedlivejšéj súďení. Nižáden ňeslišaný nemusí biť trestaný, obvdáštňe, kďiž vec o život iďe." A títo pravdu mali, ňé bez pričiní toto jejích vŕtalo hlaví, v tém zajisťe pochiboval mophti a mnoho jsíce, že ani najspravedlivejším prosbám uši ňeotevrel. – ,,0tče múj (odkazovala pred dňem smrťi svéj posledne), otče múj najláskavejší, tisíckrát ukrutňejšú nech získam pokutu, nech jsem jakkoliv neslíchane mučená, trápena a umorená, jen nech pred tebú, sudcoma a žalobníkem ňečo mlúvím! Nech toliko ňekolik slov pred vami vipovím, dbať poíem ňebuďem, čokolik se mnú činiť buďeťe!" – Toto si pítala aj vtedi, kďiž juž ze žalára k cesťe večnosti bila viveďená. Ale daremné bilo všecko prosení! Skameňilo srdce jeho, zatkan bil slich, a to od jedního ňeinravňíka – skrz jedního mnícha, neb dervišlár – žalobník takovího radu bil človek. Jakej pák vernosti, jakího svedectvý bil hoden, z vipísaňí jeho najlepšej pochopíš.

Jako bez pochibováňí žáden národ nebil, tak ani tento ňeňi bez svojich kňezuv. A jinší jsíce jsú, jak u nás ti, kterích svetskímí nažívame, kterí toťižto ňé svoje toliko, ale i druhích spasení hledajú, obecné pobožné potre'bi odbavujú, které jsú: obre-závať, na modlitbu z veže zvolávať, že zvolaními sa modliť a podobné jejích svätosťi; a títo sa jmenujú i m a m. Od svetskího lidu ňé jinäč sa rozeznávajú jaik skrz dulbend; tento majú rozdílňe spúsobený. V ostatném pák všeckém ňekňezum jsú podobní. Žijú neb že zanechaní bohabojních dobroďincuv, neb, kďe toto chibuje, z platu císairovího. Jestli to kterímu ku vichovaňí manželek a ďítek nevistačuje, dáva sa aj do svetskej nejakej službi, neb to jím ňeňi žádním zakážem prevrate, mnohokrát i tvrdšej sa chiťiť roboti jím ňeňi hanba.

Po tíchto také aj svojich mníchuv majú, ale mníški ňé. Prečo juž i to nenastavili – oni sami znajú! Nažívaní pák bívajú v spoločnosť! všecci dervišlármi aneb dervischmi, dejžto potem pre rozďílnosť rúcha a života, jak u nás, jinšé jinší jméná a prežívaní obsahujú, tak: t u r l á k i, k a l e n d e r l á r i, huggiemallári, bektašši, seyahi a jaké ješťe reholnícké ratolesťe u ňíoh téz ňejsú! – Bívajú z podcťivosťú aj d e l i m i všecci volaní, čo svatích znamená, ale slovo toto i blázna smisel má a tob sa víc svedčilo na nich a tím ješťe vícéj na tích, kterí jíeh za svatích drzá. – Ňekteri s nich v hro-maďe v klášteroch bívajú pod azembabem (najveťším otcem), ňekterí pák z osadí do osadi jak naši cigáni precházajú, sem tam pri cestách posedávajú pod spúsobem posluhovaní, jalkžto: bi putujícím vodi podali, zpravdú ale bi kradli, lúpili a zbíjali. Nech jen napadne na takovíchto silu menší ňekdo a spokojen múze biť, bárs on jejích, bárs cuzého jest náboženstvý, jestli že vsem, čo ňese, aj život neopúšťa. A títo jsú že všech najzlostlivejší, najškodlivejší a predce spolu aj najvzáctňejší, najmilší u všeoh muhammedánuv. Jako to?

Veliká jest v temto tajemnosť, tisíckrát ništmeňéj veťšá bláznivosť. Naimňívávajú sa a vera zaťemňené jejích hlavi, že ta-kovímto potem, nežli ťelo své ňekolik trápili, všecko jest dovoleno, že čokolív činá, to ňé toliko za hrích nepokladá jím Buch, než radnej znať dáva, že plne v jeho jsú lásce a že v nej aj ti počestní zastávajú, kterí od ňíchž všecki krivdi trpezlivé znášajú. Áno, za najspravodlivejší článek drzá, že kdo bi sa jím i v najmenšém toliko ňečem postavil, zadosť jejích zaňeprázdňil, ten bi neb na temto neb na druhém sveťe ukrutne bil pokutovan, Odtúď oni čokoliv chceť smejú, ništ ňeňi, na čo bi sa ňeopová-žilí: prijdút i k najucťivejším bez opomneňí, k stolu jejích prisadnúť, bez pítaňí vzáť, čo sa jím líbí bez prosení slobodné jest a na jejích stojí vúli. Čo milšé otcovi jak dcéra a čo manželovi jak manželka? A predce aj títo.,. Rozkošný stav liduv!

Pravda jest jsíce, že oni ťelo své do času (slibi u nich ňejsú až do smrt'i trvajícé v reholních običajov zustávať, jak už viňésť múžeš a to asnaď aj, že pochojpujú: človeka nemôcť o budúcnosťách uložiti) sužujú. Pravda jest, že i v oďevi i v pokrme nemálo sebe utrhajú a k tému i vlastními seba rukami mučá, Talk rúcho jejích jak v zime, jaik v leťe jinšé ňeňi než jedna koži anebo ovce koža, v kteréj pretož vie nahí jak oďeňí blúd'á, pálčivosť a mrazí trpá. Jídlem téz velmi úzkím žijú, jakžto samími horúcu vodu opareními zelinámi. Čo sa jinšého dobrovolného jejích ťela svého mučení dotíče, ponajprv na čele a lícach všeliké rozohňeníim železem vipálené obrazi majú a z tej pričiní, jak bi z pekla bili uťékli, vihlídajú. Naušníki tež jako panni nosa z tím ništméň rozďílem, že jejích ňé z bonatích kameňuv, než že železních jsú obručí, tak vážních ňokdi, že uši rozdrapujú. Kďiž sa z jistího nápoja, který oni m ašlokem jmenujú, nalejú, vtedi všecki své smisli traťá a obec verí, že v tú hoďinu duch nebeský jích naplňuje, že samé božské tajemnosťí uhlí-dajú. Ja pák bich súďil, že sa oni vtedi besnejú. – A čob' jinšé z pokrmu a nápoja takího nasledovalo? Trávi sa najesť a na to medovej vodí, jaká jich mašlok jest, napiť, bez ukrutného vňitrného trhaní a zraní biť ňemúže. Odtúď ňé velml velký jest čuď, že sa v čas taký tak sekajú a režú po všech údoch a do rán ješťe aj zažatý trúd ťisnú, neb otreščenosť táto z tamtej pochádza a kterú bolesť više teho cíťá, tú prítomnosť chválicích Opred očima toliko lidskími jsú takí ťela svého mučiťeli) umenšuje a vinahrazuje. – Mlúvá o nich, že aj zázraki páchajú, ale budú to za ne! – Veťšé zajista ňé, jak které tento pred mophtim a spolusúďícími vikázal. Múdry ňekdo bi musil biťi prítomný, kďiž oni rozpálené železo (toto jedno običajňe ukazujú) do svích úst vstrkajú a bez uškoďeňí viťahujú, neb asnaď tiž ústa predne ňečím masťá. Čokoliv nech jest, dal bi mu múdry príčinu, prečo sa nepoškvarí, jasná a jazik ňespeče. Bívá jím ništmeňéj vereno, že tolikrát musím opakovať, ve všem od všeckích, bár potem ňeučelosťú svú, bár f alešnú jejích svátosťú a običajem jím veriťi verící bívajú klamaní. Ale i o to musím zas opomenúť, bi sa žáden nad timž nedivil, neb zcela podobnej púverči-vosťi príkladi i doma má.

Z postavačuv tíchto bil ten lhať ňeznající záložník, v ti jed'iňe dni do Cahira príjdúc. A aj preto za spravodlivého jeho pokladal mophti, že predtím od ňižadního ňéjen v dvúire svém, ale ani v mesťe ňebivše viďený, tak znal Hadixu, dcéru svú a Renaita zpísať, jak bi bil s nimi prez víc rokuv bidlil.

Kďiž juž všecka potreba ku žalostnej svadbe bila prichistaná a v kterú odbavovaná mala biť, hoďina sa blížila, poslal mophti do žaláru rúcho v cene svoj najdrakšé z ňekterimi budúcího víchodu višitími znamenámi, bi jestli sa mladožennici líbi, do neho bila oblečená. Učinila, oblékla sa. – Ohláseno jest jéj potem, bi sa k dlhokéj svéj cesťe pristrojila vedie ducha a z ťemňice ven visia. Pristrojila sa, ale ňé po vúli muhammedánskího kňeza, dejžto on ništ protivné nezbadal a visia navenek, jak rozkázano jest. Poved'eno jest jéj dáléj, bi na položenú na márách stolicu sedla a v tenkrát pohnúli hňedki ku plaču.

Úbohé, ňevolné a i najtvrdšého srdca, najsuchších očuv slz hodné ďevča! Jako hiňe, kedi a prečo! Jak šťestlivá a ňešťestlivá bila mu jedna a táž chvílka! – Musil bi bil zaplakať, kdokolik bi bil veďel, že v tú jednu hoďinu, v ikterú slíbenca svého našlo i stratilo ho, že kďiž vrch radosťi svéj došťáhlo, odtúď v okamžeňí, ani ňeokúsíc, čob' to bilo, do zármutku propasťi jest Vhrúženo, že prám vtedi, kďiž zúplna žiť počalo, zúplna žiť prestalo, do hrdla smrťi jest vhoďeno. – Divné, že sa mu prv, nežli na misto stratí svéj bilo prinesené, srdce nerozpuklo, kďiž si pomislilo, že tak šťestlivé bilo v milovaní Renaita. Že kterího rado malo pre čtnosti, bil ten, kterího rado malo mať pre slib a že od teho, kterího juž pre všecko velebiť musilo, tak ríchle, tak ňenadále, na čas večný jest oddálené, odtrhnuté, odlúčené.

Ale z techto mohlo a i musilo sa také skutečňe naučiť, čo v lisťe svém Renaitovi predkladalo, že toťižto láska i dobrá v sebe škodlivá biťi múze.

Setvi mári, kterí hu ňésli na pleca zdvihli a kráčať začali, setvi povíšená od celej zbehlosti vid'ená bila i v obličaji svém, neb šlár bila odhoďila a hňed'ki mrmräňí povstalo. Žáden nebil, kteryb' spolulítosť nebil trpil, žáden, který bi sa na otce a na ostatních sudcov, aj ti, kterí povčil jináč mislili, nebil zahneval, žáden, který bi ju nezadal vislobozenú. A kdob´ zpravdú bil móhel vinšovať, abi taký obraz, jaký ona bila, bil skinožen a zňivečen?!

Nebila jéj podstata, jaík musulmannícká jest. V ťele rovne širokú, jak dlhokú biťi, nebila tvár jéj više míri rozlítá a okrúhla, nebila barva jéj plavá neb žltá, ale ani bár pokrm, bár slúnce a povetrý a egyptské bilo na ňu čírny šlám obťáhlo; ništ tam že saďí a uhluv nebilo viďet. – Jedna jasnosť, jedna milosť, jedna samá líbežná rídkosť a rídká, áno, narídkejšá a ňikdi skuselá líbežnosť všech očum bliskala. – Svíťilo nad nový sňech belšé a kteréb' i nočné tmi bilo rozehnalo, žádními vrážmi nepoškvrnené čelo, jehož jasnú vďecnosť dvojú púlokruhlosťú na spúsob rostícího mesíca, rovnín oddáleňím sivé obočí zaváralo a od jinších spojeních slíčnosťí slične rozďelovalo. Pod obočím dve najvzáctňejšé perli blišťili aneb radnej dve slunéčká, neb ňélen blišťili, ale aj, kaďekoliv bili obracané, teplili papršlekmi svimi a rozpaíovali. Bolesť, že chvílámi zatmené biť musili predce, poneváďž slzavé vizízali a od samého srdca viťisnuté leťili kvapki. – Ale timto jistím ďešťem pomočené veselšej (dejžto vždicki dokonale veselé bili) vihlídali dve v dvuch lícach nasaďené záhradki, záhradki, v kterích sa i Venus svojimi ružami i Diana svími laliámi tešiť zplna mohla, neb i lalie a ruže rovnú tam mírú bili rozšité. Úst rti foarvú svoju premáhali a ponižovali zrozenú šarláta ucťivosť; na krki ani nebilo potrebné všeliké vibírané drahé kamene vešať, neb i bez tíchto, mléčnosť previšujíc, dosť bili bohaté a prirozením svím ozdobením na závisť pišné.

Po šuškáňí a mrmráňí, které, jak reknúl jsem, hneď zpredku na víd'eňí takej rostomilosťi u zbehlosti jest sa zdvíhalo a rozširovalo, nasledovali hlasné krikí. A juž ňé z pobožnosťi toliko običajnéj (která jest, bi, kterího do hrobu nesú, poslednú svú službu preukázali) ťisli jsú sa na dotíkaňí mar, než i že silu, chťejíc Hadixu odtúď strhnúťi a odnésťi. A zajisťe jsú sa dosť napracovali vojaci, dokúď jsú s ňu na urízené místo prijali. Tím to pák porádkem pokračovala trúchlivá slávnosť: Zpredku išlo ú l e m a (stav kňezský), ikteré v Cahiri bívalo, pod svimi zástavami, dva a dva, modlíc sa a spívajíc za sväté panni skonaní. Za dlhím tíchtož poctení pocházali, kterí bili pocťivejší v mesťe a úraďe. Po tíchto musika smutne sprováďajícá a k plaču ňé jak k tancu všech slišících povolávajíca. Po musice vedie svéj umelosťi pokračovala vojstvý, které na štiri uhli jsúc zložené, obkličovalo pannu z domajšími a timi, kterí bili neb najpočetnejší neb najpotrebnejší. Tak pred márámi šel jeden, který veňec, panenskú čistotu jéj predce viznávající, neb zadná suchá v nem slama nebila zamíšaná, na taňíri bílim ručnikem prikritém držal, druhý pák, který všecek ortel zpísaný spolu i že súdem ponášal a tento bil sám žalobňik a víťaz mních.

Po dvúch tíchto nesené jest to umrlcuv ležisko od chlapuv udatníoh a Hadixa na vrchu na čírnéj periňce seďela, majíc ďenglavé své rukí z nohami naikríž zreťazené, jak bi nebezpečenstvý a strach bil, že zeskočí a uťekať buďe. Okolo ňéj bili ňekterí že služebníkuv, kterí na rozkaz jéj bívávali, ale ňé všecci, neb jedních bil dal téz mophti na velký trestúnek okovať, poneváďž mohúc bedliť, čo sa panna z Renaitem zmlúvává, ňebedlili a jemu ňezjevili. Za ňu išel bašša tehož mesta na koni, chťejíc pohreb jéj prítomnosťú svú téz počesťiťi a podlé bašsi mophti podobne na koni stúpal, kterímu časem, asnaď i jproťi vúlí, slzi padali, bil predce prinúzen ňé jednúc od domu ku plaču zaplakať. Náležal jest sa tam mezi jinšími domácimi aj h e k i m anebž lekár jazikem naším, -všecek pokorný, smutný, jak sa zdalo a žalosťú preplnený. Pred očima i lltujíc dcéru i čudujíc sa nad spravedlnosťú otcovskú, zcela pák tak jest sa zachovával, jak bi on zadnú v zbúreňí temto nemal částku. Tito bili, kterích poveďení vojaci z márámi zavlrali a od ťisknuťí obce chránili; za timito zas spev musický, který prvňímu odpovedal a po speve zas zákonníci. Obec žáden porádek nedržala, valila sa zboka nabok z oznámenej pričiní a strach mohel biť, bi veťšé ňečo ňepočala, za jednu Hadixu vie liduv ňezmárňila. Preto musil dať ríchle zvolať, kteríchkoliv mal ješťe v zámku k boju prichistaních z všeckú vojenskú potrebu, bašša.

Takto teprv popevňeňí prijšli bezpeňejšéj na místo stratí a ďivadla a tam zložíc z plecuv láskavú obetu a na povíšenú stolicu, s kteréj hlava jéj mala spadnúť, posaďíc ju, čítan jest najvišším hlasem, bi, jak množí múzu, slišali najprv hrích panni, potení pokutu odsúďená, treťí pák a poslednýkrát dúvoďeňí, kterím jsú sudci namlúveňí k vídaní smrtedlniho ortla. Prvňí článek v tém, čo juž reknúté jest, jedine záležil, nebila v jinšém prestúpení obžalovaná, jak Že jéj jest Renait velmi láska.vý a že sa s ním o lásce na místo učení temer vždicki rozmlúvala, že za osobu jeho horlivé túži. Čudná vec, že k tému zadná lež nebila pridaná, kďiž pokuta panni rozmnožená mala biť a podobne i horšé i veťšé viprávajícímu imníchovi malo biť bez tajení vereno, jak vereno jest malé toto, jak včil, tak aňi vtedi ňikdo bi bil nebil, kterýb' bil smel poveďeť, že jináč jest. Jestli bi bil víc ňeco pričinil, v ten čas bi nebila Hadixa ujšla običajnéj potupnej, samím cuzoložnicám prichistanéj pokuťe. Bila bi do mechu zašitá a bez ňiňejšého slávneho sprováďaňí do potoka vhoďená a toto jest v orteli zretedlňe viložené, že toťižto ništoňéj, čob' proťivňejšé bilo, ňeslišíc sudcové, pomenšení hlaví jedine jej uložili. Al;e či jen i toto zaslúžila?! Které jsú techdi ti dúvodi, které toto obdržali, které ti nevídané činí, s kterími dervišlár tolko móhel, sudcuv na taký trestúnek navédel? Cítano jest všecko zhromaždenému lidstvu a malo sa nasledovne:

Ponajprv lekár mophtimu oznámil, že nemoc dcéri jeho, kterú toťižto oňechdi trpila, láska jest, že hu on nemúze, než sám ten, od kterího jest poranená, uzdraviť. Bud'to pák techto biťi Renaita zjevňe veďel, to ništmeňéj z múdrej pričiní zamlčal, pre své lepšé mophtimu ňevijevil. Mophti mezitím, ponevaďz milovaný v svéj osobe ňeňi jest niu poveďen a o Renaitovi toto ani zdaleka (neb ho Hadixa ňikdi velmi a od šumnosťi nijako ňikdi ňechválila) sebe pomisliť ňemóhel, ňéjen ňeňi zarmúcen, áno, radnej ňepochopitedlne jest sa ťešil, kterák recené jest, že pred-ce kamenem ňé vždicki zustáva; preto aj ňé toliko nehasli rozžatý oheň, než olej ješťe k nemu prilíval. Ale ňezadlho potom premeňen jest, jinšé počal mňeť a počátek míňeňí od jednoího nočného viďeňí pokračoval. Kďiž najchutnejšej spal, zbud'eňí skrz tajemnú jakúsi ruku, videl na dverách ohnivé písmo smislu techto: Potresťi smrťú dcéru tvú z jauerem, jéj učitelem. – Víc jsíce ništ, ale to k ňevislovitedlnému leknúťí a trápení dosť bilo. Kričal porád na sluhuv, z níchž jeden obratne, který najibližéj bedlil, pribehnúc, chcel jsíce ďivné čaraní zetreť, ale čím vícéj ho drhnú, tím jasnej svíťilo a i pálilo také; neskoršej jeďiňe, kďiž juž dosť čítané toií'i mohlo, samo od seba zhinúlo. Budúcim dňem, kďiž ješťe žádaímu nebil oznámil strašné a ťesklivé své viďeňí, než v sebe toliko ho rozvažoval, prišél devišlár z všú opovážlivosťú ňúter a z ňepretím čelem, rovno bez všeho reči rozeházaňí takto jest ho oslovil: “Viďím, velký kňeze, mislíš, či opravdivé opravďivhio Boha napomňeňí jest, které očum tvím v predešlú noc svíťilo a či preto milú tebe dcéru oželiť a obetovať musíš. Ale boj sa biťi ňevemím! Rozkaz čím spíše viplň, jestli velkú ňeposlušnosť dopusťiťi a za tú potem, jak biť múze, najňemilosrdňejšéj trestan biťi nechceš. Ne vždicki bil jsi ti prítomný, kďiž jsú sa oni spolu rozprávali, učení od teba uložené konali, čoá techdi víš, či nejaká nebila mezi nimi príbuznosť. Bila, nakrátce ťi povídám, bila. A kďi bi sa nebil najsveťejší náš Prorok zlitoval, daleko mala rostnúťi. Kdož pák jest techto, jak znať chceme, príčina, kdo jinší, jak ti? Čo jednímu schifudovi v harime, kam i našímu vejdúť veliký jest hrích, tak bezpečne jeho vpúšťaťi, kďebi nás kdokolik; smrť často móhel naleznúť?" – Zďe velmi lál a karhal mophtiho, že Renaita smel mnohokrát i do svetlice Hadixínej veslaťi a ňé prez okenko jeďiňe ju dať učiťi, kďiž juž jeho za jéj chcel maťi h o d s c h u. Ačkoliv i tu mnoho mu pochíb vikladal, že toťižto techto prijal a v umelosťi rovního, který jejích juž bil náboženstvý, odvráťil; skrz tehoto lekára domajšího rozumil. – A takéto vičitováňí ostrý bil klinec mophtimu v hlave.

“Bijs pák znal", ríkal dalšéj dervišlár, ,,čo má povinnosť jest, ja v sne bivše napomňený, z oddáleních púšťí prijšél jsem tebe zvestovať, abi jsi ňeprítela toho hlavního zákona našiho i z tvú, jakkoliv vzáctnú milú dcéru na smrť vidal, ani ňevolajíc, ani ňepripusťlc jích pred teba, ani žádních od nich posluv, skrz kterích bi sa snáď vimlúvať a ujisťuvať zadali, ňeprijmúc, slovem, ani ňeviďeních, ani ňeslišaních cestu skutka dal odsúďiť. Ňedomňívaj pák sa, že toto má jest vúla, ňé. Z visokosťi zstupuje, ku jéjž potvrzeňí juž techdi jeden ďiv, který mne téz jen zázračne oznámen jest, dostal a viďel jsi. Viď jích vícéj, bijs' nijakú ňekdi, jestli čo sať' káže, ňeučiňíš, vihovárku nemal." – Toto vipoveďíc, rozkázal si olovo roztopiť a kďiž potem vrejícé jest mu predložené, oči k nebu povzdvihnúc a hroz

NE VZDÍCHNÚC: “JAK", PRAVÍ, “FALEŠ MLÚVÍM, UČIŇ TI PRI BOHU VŽDI POSEDÁVAJÍCÍ MUHAMMED, BI RUKI NIE V OKAMŽEŇÍ BILI ROZSIPANÉ, BI MÄSO OD KOSŤÍ V TÚTOŽ HNEĎ CHVÍLU ODPADALO." – Á V TEJTO REČI VETKAJÍE TIŽ RUKI AŽ PO LOIKŤE DO OHNIVÉHO OLOVA, VIŤÁHNÚL JE ZAS BEZ NAJMENŠÉHO KOŽE POPÁLENÍ, – OMDLEL MOPHTI, JAK ČÚD TENTO VIĎEL A KĎIŽ K SEBE JEST PRÍVEĎEN, KLEKNÚL K NOHÁM DERVÍŠLÁROVÍM, TRASÍCÍM SA JAK ŤELEM, TAK HLÁSENÍ RÍKAJÍC: “SPRAVODLIVÉ MUŽ BOŽÍ JSI! UZNÁVAM NEŠLECHETNOSŤ DCÉRI MÉJ, VČIL JSEM JISTÝ, ŽE MA UKRUTNE PODVÉDLA, ZLOČINCA TEHO ZA MISTRA SVÉHO PÍTAJÍC. UPOKOJ MI JEĎIŇE NEBESKÍCH, HNEV JEJÍCH, KTERÝ JSEM ZASLÚŽIL, UÍKROŤ A KTERÁK MAJÚ BIŤ OBADVA NAJHODNEJŠEJ TRESTANÍ, OZNÁM." – KĎIŽ PÁK ON ŇEKTERÍCH SUDCOV PRÍTOMNOSŤ JPÍTAL, BEZ VŠEHO MEŠKANÍ DAL ZVOLAŤ DIVÁNČANUV, DOTÚĎ ALE HADIXA A RENAIT V SVÉM NAJSLADČEJŠEM OZNAMOVACÍ CHIŤENÍ, V ŤEMNICÁCH JSÚ SA NACHÁZALI.

Prijdúcím, kterí bili zadaní, mophtí vec všecku viložíc a mních česti svéj také oznámíc, k silňejšému svedectvý znovu v receném olove ruki hrúžal a jak bi všecek zrozenosťi porádek prevráťiťi v jeho moci bilo, na jedném tém dosť ňedržíc, víc podobních činuv ukazoval. Po prvé vodu, kterú v púštňíckéj svéj lahvici mal, na misu vilál a plameň priložíc, zažal ju, že jak masť nejaká horila, v horícéj pák ruki své zas bez uškoďeňí umíval a v temto jedném skutku dva ďivi záležíli, treťí pák velmi ríchle nasledoval. Neb, teďiž ňekdo z prítomních skúsiť žádajíc, čob' to za vodu bilo, lahvicu na ústa priloží, dervišlár vikríknúl: “Neoh ťi", praví, “o, ňeverníku, k piskum prirosťe" – a jak to poveďel, tak vpravďe z úst jeho ovesená zustala, aniž bila prv odtúď sejmútá, jak kďiž mních sám čosi pri ústach jeho porobil Nad toto dal si železné siní rozžáriť a po nich bosími stúpal nohami. – Toto páchal a nad toto ništ. Toto bili ti zázraki, které u nás i babí pri kúďelách sebe viprávajú. Ale taktí že jím vereno jest? Ovsení – jako mophti, tak aj povolaní divánčani na kolená padali, mnícha modlárili a abi sám pokutu vireknúl, prosili. Ani nestali prv, jak kďiž skutečne i Hadixe i Renaitovi smrť vipísal a Hadixe jsíce, bi techdi zeťatá bila, Renaitovi pák ňekolilk tvrdšú. Prez víc dňuv vprosíred mesta umíräňí jeho malo trvať. Tímto spúsobem jeden daremný človek i žalobník i svedok i sudce zustal a jak povčil viďeno jest, žáden sa mu nepostavil, žáden nebil, jenž bi smel poveďeť, bi prehrešitelum, jak ňé vedie dopustení zrozeního zákona, prinajanéň abi z reči své tím uikrutňejšéj bili súďeni, k mlúveňí slobodu dali, jích vislišali.

Kďiž i toto podlé šaťí svého jest vičítano, kat meč svúj vivinúl a Hadixa jeďiňe odobrať sa juž mala, Stala že stolice a k baššovi sa obratie: “Velký", praví, “pane, velký a ňeprevišitedlný viťazu! Jednu milosť! – Jednu milosť!" Aj k zbehlím dokola, jak mohla, volala.

Na slovo totož, jak bi bili viďeli, kďe ona cílí a čo mini, dávali ňekterí rulkú a očima katovi znamení, bi jen prácu svú dokonal. A bil juž on aj zdvihnúl rameno své, bil bi seknúl, ale ho z vojákuv jeden (i tíchto juž takové neclovečenstvý zle malo) až na zem strhnúl. A vtedi teprv náležité stalo zbúreňí, krik, ťisk že všech strán. Títo mnícha, tamtí kata cinkali a obidvuch bez vislišáňi podobne zabit strojili, jedni o Hadixu jeďiňe starostliví, bi tím skoršej ňezhinúía, k ňéj sa przmáhali, uchiťiť a odnésť hu najspíšéj hledajíc, jinší tuhším hňevem bivše rozjeďeni i na mophtiho a baššu šťihalí, ani na slíbi jejích, že chcejú všecko, čo zadajú, dopustiť a vyplniť, ništ ňedávajíc. A bilob zaiste bilo mnoho smrtí viďeť, kďi bi jích sama Hadixa nebila kroťila a prosila, bi jen utíchli a upokojili sa, že ona k vetšému nepríteluv svích zahaňebeňí a nevinnosti svéj ujisťeňí ňečo chce mlúviť, ňečo vikázať. Ju techdi jeďinkú poslúchnúc, umlkli, do porádku postávajíc a pilne na obličaj jéj pozorujíc.

Vtedi ona znovu postanúc, ríkala k sudcum z jednu milostivú, ale která spolu strach v slišících pozbúďala, smelosťú: “Milovala jsem", praví, ,,a z tím hrešila jsem také, jak v ortli písané jest – preto pak na smrť, či haňeblivejšú, či ukrutňejšú veku mému, ňevím, jednomislňe vídali jsťe ma. – Nehnevám sa na vás vícéj, ani na teba jsíce, taťícku najláskavej ši, jak že jsťe sa dopustili vislepiť, tak chitro, lechko omámiť, žádního učeňejšího, kterýb' vám to bil podlé zrozenosťi vitlumačil, ňepovolajíc, áno, ani, jaký ja jsem chcela biť, pred vás nedopusťte. Ja sama bich vám bila do oka preukázala, že jako ňé všecko, čo blišťí sa, zlato jest, tak ani, čo tito pred svetem čudné čiňá, hneď za zázrak a samího Boha skutek má biť pokladano. – Odpúšťam ništmeňéj i toto všeckím, neb nevedomosť vaša zlostnú že sebú vúlu nemala spojenú, verili jsťe, neb neveriť že starodávního običaja a z običajného o liduv takích mňeňí nemohli jsťe, za svätú pravdu, čo ďelal, držali jsťe, neb i o jeho osobe v takém jsťe bili domňívaňí i jeho za pravé svatího uznávali jsťe. Srdce mé obvzlášťňe a jeďiňe kvílilo, pukalo a pravím sa hňevem níťilo nad zázračňíkem. – Sliš (obrátila sa tuto ňenaďále k blízo stojícímu dervišlarovi z ňejakím ťela ztraseňím a tvári prleňím), sliš ti, pekný boží imužu, že ja hríšňica a zato smrťi tejto hodná jsem, ukázal, učil a potvrzil jsi roztopením olovem, vodu zažatú a rozžárením železem, jak to včil všem zďe zhromaždením na známosť dano jest, poneváďž toťižto bez uškoďeňí dotíkal jsi sa ohňuv tíchto, vinášal jsi a abi aj druzí vinášali a z tebú miS'lili, otemňil jsi jích, že ňeňi lsťivá, kterú jsi zložil, žaloba. Čož techdi víjďe, jestli i ja ku vijeveňí ňevionosťi mojej tož všecko, čo ti a tak šťestlive vikonám? Čo buďe, jak sa ani ja ňeoparím? Takli že súďiť musá vsecci mňa aspoň takú, jakú teba pravdu maťi, tebe nemoci vie jak mne veriťi Cokoliv nech jest, poslucháči (obrat'ila sa zas k všem okolo patrícím), bárs to jisté budú u vás zázraki, bárs čisťe zrozeních príčin, jaké bez pochibi v sebe jsú, víčini, umenším venomlúveňí jeho, prisílím ho neb ku odvolaní ohovárlivosťi a potupení mého neb ku vi-mišleňí rozďílních žaloibi svéj základuv, které óde-mňa ništméň vždicki dúfam a on nech si bedlivé zapamatá, budú podrité, podmité a vihoďené. Včil pak prehléďme ďívi jeho, či ozaj od velkího nášho Proroka aneb od jinšího kého jest, je viučen. – Nech mi jest proňesené vrúce slovo."

Bežali hňedki množí do domuv, prvný ale a najochotňejší bil jenizar verný,ten jéj až doposledku i z nebezpečenstvím života evého slúžebník. Tento z naučení všecku bil potrebu pripravil, jestli bi predce paňú svú chcel vislichnúť mophti. Tento a sám jeďinký ništ nezanedbal, jak bi i ju aj Renaita od jistéj juž smrťi sprosťil a odchoďil s prosbami od Hadixi k mophtimu, dokúď mu i to od tehož mophtiho ňeňi zakázané. On sám jest sa z domácich zčasem ješťe predce, fouďto v posledný toliko večer, o spúsobe dúvoďeňí dervišlarového prezveďel, panne, kterak bilo, vipravia a poneváďž to jéj vťip téz previšovalo, k Renaitovi z pilním obhlídaňím, bi neb od stráži, neb od druhího kého nebil obadán, išél. A Renait potem obidvuch, čo majú mať za potrebu a jako musejú ve všem pocházať, naučil.

Priňesivše pítané olovo, zavolala sudcuv svojich, abi pohlédli, či také jest, jaké bilo dervišlárové a či dosť rozpusťené. Dosvedčujíce oni, že tak jest splna všecko: „Prvňí techdi (mlúvila) jeho ďiv bil, že do takéjžto horúčosťi ruki své vetkal a zdravé naspát viťáhnúl. To ja najprv učiňím a za mnú múze, kemu-kolik sa buďe líbiť." – Vzala potem záhradný slez a tri neb štirikrát ruki znovu vždi, kďiž uschli, ním natrela a vtedi je ipred mnohími očima tak hlboko, jak bili natreté, viťiskla a vitáhnúc odtóď, bez porušení je biťi všeckím ukazovala. Nasledovali ju hňedki množí a viďeli, že podobne ňejsú ranení. – „Ale povi ňekdo (ríkala potem), že mních netrel ruki své. Tak jest, dopustím, že pred mohphtim a zvolaními rečenú zelinu ňezbíral. Činil ništmeňéj doma, čo činiť musil. Jestli bi sa ale o temto bez ustúpení chcel ňekdo dohaďovať, on múze biť všem nám najlepší svedek; nech techdi včil a tuto umitími rukami svuj skutek obnovuje." – Ponúkali ňekterí dervišlára, bi nebeské své .poselstvi preukázal, ale on juž na prvňú túto hanbu srdce bol hňedki straťil a kďiž mu že silu kdosi prst bil vmáčal, že strpnúťim puluvarený vitrhnúl.

Po temto podaná jest jéj od jenizara voda, ku kteréj čímnáhle zažatú svíčku naiblížila, porád plameň chiťila a jak olej neb páléne rozhráté horlila. Umívala rukí v ňéj neškodlivé a aj druzí to zas do oka skúsili. – „Táto", praví, „voda (dala potem príčinu) ňeňi obecná, ani po potokoch ňeťeče, ani v studňách ňevre, než nasledovne musí biť pripravená: Bere sa skalný a terebynthový olej, vápno živé, sadlo svinské a capové v jednakéj všedko míre a částce; toto potem tlče, tre a míšá sa vespolek, zmíšané na teplém popole neb nad ťichím ohnem topí sa, stopené prez čistú plátennú šatu do čistej nádobi bívá prepustené. Kdob' temuto neveril, nech ké rane prijďe, buďeme spolu pracovať, aneb nech tají, jatk smi, milostivý mních, že to neb on neb jinši ňekdo jemu tak ňenastrojil." – Mlčal on.

„Čo sa pák prilepení k ústam lahvice jeho dotíka (šla daléj), to každý tímto obdrží spúsobem. Nech vikopá cestnej zelini korene, kďiž v najpevnejšej jsú podstate a nech je prez ďevať dní v silném kvasí ocťe, ukvasené visuší a kolikrát smích buďe chceť maťi, nech je pomočí ve víne a kraj džbána neb pohára neb jakéjkoliv jinšéj bárs hlinnéj, bár direvennéj, bár meďennéj nápojnéj nádobi nimi natre, prilepí sa pijícímu k ústam; séjme pák ju, kďiž vodu povlaží místo, z kterího visí. Ja jsem jsíce, jak uznáťe, dostatečný k prichistáňí techto čas ňemela, viďme mezdtim, čo jsem predce aspoň v chibe dňuv ďevať prez jednu noc mohla". – Nastrojila potem poveďeňe skleňicu a kázala, bi ju i k odporujícího a vždi víc i lekarjícího, hňevajícího sa dervišlära piskum priložili, čo kďiž činili, zakríkla: „Nech ti, o, bezbožňicu, prirosťe!" – A priróstla, ale spadla dosť chitro s ku-sem oddraipeňéj kože, neb házal ze sebú.

A tak i toto prospešné a podlé všech za seba stojících vúle vikonajíc, rozkázala nejaké železo rozpálif a pokúď sa s tím bavili, ona dlane své mastila žltú volovú a na skmci, které vtedi prám ku potrebe jasne svíťilo, sušila. To víckrát robila a druhím bi podešve nôh svích podobne zaopatrili, dala. Kďiž prinesené jest potem ješťe iskri vistrerujícé, chitíc, vizdvihla ho, bi všecci viďeli, zložené pák kázala šlapať ulekáreními nohami. A zas šťestlive jak ona tak i títo zásek bez uškoďeňi obidvoji. Dala potem príčinu, mluvíc: ,,Hle, praví, pozorovali jsťe, jak jsme sa mi od opálení zachovali; tímto aneb podobním (neb víc jích jest) žil zajisťe i žalobník múj prv, jak žalobu potvrdzoval, jestli ňé volovú žltú jako ja, ale neb blenovú neb bolehlav zelini nebo jakúkolik jinšú pálčivosť odháňajícu masťú prichistal nohi svoje. Vím pák, dejžto prítomná nebila jsem, že ňemnoho a nedlho choďil po temž železi, bili bi jsťe ho jen víckrát nato silili a bili bi jsťe ňepochibňe mechúri a rani viďeli, neb ovšem, že čúď takový dotúď jeďiňe tirvá, ďokúď masť v koži; túto pák oheň pod dlkšú chválu predce visušuje, viťahuje a vižirá. A toto jsú ti ďivi, o ňíchž jest k zmárnení mému dervišlar ve sne napomňen od Boha a velkího, kterák pravií, Muhammeda Proroka. Ale či ňezelhal a preto i božej sláve mnoho ňeutrhnúl a krivích svedkuv abidvuch povolávajíc, či hrube neprehrešil, súďťe juž sami. – Spravedlivé zázraki biťi ňemúžú, neb jináč jemu bi Buch pomáhal a svedčil v tém, že ja hríšnica a urízenéj smrťi hodná jsem, mne pák v tém, že ňejsem. Jaký bi toto bil Buch? – Ale ani pekelná pomoc, jestli u neho ňé, ani u mňa nebila, ňižádním čaraňím a bosorstvím jsem oči vaše ňevislepila. A jestli bich toto sama toliko bila činila, asnaď bi nadhoďeňí takové místo bilo nalézlo a v ňekterích misii pochibováňí spúsoboilo, ale i z vás techdi, kterí, neverím, že zvážaní nejaké z ďáblem spravili, zjevne a zretelne skúsili a skusá všecci, kterí ukázaníimi prostredkoma žiť budú, že to né jinakšé, než samích stvoreních príčin následi jsú."

,,Múdre, múdre! Jen nekáž tolko, jednoť ješťe pozostáva, to preukáž a vtedi uviďíš...", premlúvil dervišlár z najveťšú ňetrpezlivosťú, V tém on najpevňejšú náďej mal, neb veďel, že skuték taký k plnému seba vikonaňi ňé deň potrebuje. Musili pák naňho pilný juž pohled dať, neb oči, ústa a všecka tvár, áno, všeckích jeho úduv nespokojnosť hrozňejšé jakési ducha mišlenki znamenali. Obhlídal sa nazad ustavične, jak bi odtúď ňej.aké napomneňí očekával.

,,Kďi bijs'," praví (odpovidala mu z ucťivú ťichosťú Hadixa), „ti tmi nad nás, které ňekdi od dcéri pháraonovej z vodi vislobozený nad celý tento kraj, z nebe zvolal, ukázala bich ťi zajisťe v okamžeňí i tam lež a kmínstvý. Pros techdi Boha, bi porádek zrozenosťi prevrátil, stvor noc v tútož chvilu nad nami a hňeď napíšem, že ti a ňé ja na smrť máš biť vidaný, budú to mócťi hňeď všecci čítať. Ačkoliv, bich pravdu srdečne vipove-ďela, jestli to učiňíš, prevíšenu ma uznám, uznám, že spravedli-vý jsi posel boží, že v jeho lásce a milosťi ja ňejsem, že opravdivo skutečňe vinná jsem a pretož ku dosť učinení za hríchi moje, ku ukroťeňí hnevu jeho poddám radostlive, ano, tisnúť bu-ďem i odporujícímu mečovi krki moje, musím biť zabitá. Pítaj techdi (zas ťa napomínam, ano, juž aj prosím)., pítaj ďív tento! – Asnaď buďeš vislišan, neb to ňé osožné toliko, ale i potrebné v takíchto okolostojičnosťách viďí sa biť pre teba."

Hleďela z tímto ňekolik na neho, jakobi ozaj nejaké modlení očakávala, kterímb' počal k spomožeňi svému nebeskích siliťi. Potem pak k mophtimu sa obráťíc, mlúvila, ale abi aj druzí mohli uslišať: „Najmilejší, praví, otče, ništ čudu, že jsi písmo to, smrť mu tak smelé rozkazujícé v noci, a to jsíce ze sna prebu-ďený viďeľ; to tak a ňé jináč musil falešník naríďiť ku obdržení hrúzlivejšého leknúťí viplívajícího chitrejšého tvého uvereňí. Neb kďi bi to bil ve dňe a keď nespal jsi, činil, najprv biť ňebilo tak jasňe svíťilo, čo bez pochibi bárs v jakém ohňi skusujeme, dokúď slúnce nad zemu jest, (potem bi jsi bil uhlédnúl, jaká ruka čara a jakú hlinkú. Bil bi jsi hu móhel pítať a podobňe, čo chcel, písať, bil bi jsi hňeď aj ti zázračníkem zustal. - Jest jistá podstata, jak z najdrobňejšího písku spojená, jenž tú má vlastnosť a zrozenosť, že čímnáihle z vodi, v kteréj bívá chovaná, na povetrý jest viložená, hňedki ponajprv tleť a dím púšťať začína, potení horiť a iskri rozsípať, dokúď zcela ňeňi zňivečená; srri'rť techdi jéj jest povetrý, život pák voda a nazívá sa phosphor močový. Múže pretož jaké kdo chce obrazi a písma s ňú malovať, budú plameňové a ňéjen ňezetre je do částku, ale rádňej obnoví z drhnúťím, poneváďž částečki spodné, které jesťe ve vlchkost'i bili, odkrívá takovím spúsobem a slobodnému poveďeného povetrý tknúťí a prejďeňí podáva; prestáva ňe-skoršé všecko svetlo, kďiž totižto z odletujícú vlchkosťú píseček vihorí a popolem zutstává."

Ukázala to všecko panna v príklaďe: Vijmúla ho z flaški a v okamžeňí jest sa ďimil. Rozkázala potem papršleki a svetlo slúnca, kolik možné bilo, čirím súknem zaňeprázdňiť, spúsob komúrki ze všech strán zavretéj spraviť a tam na černej desce napísala a čo ju najvíc srdce bolilo: Otče múj, praví, otče múj, sudcové! – Na techto viďeňí bili vzpušťaní po ďiloch, kolik prostrannosť komúrki chiťiť mohla a ona vždi bila prítomná, obnovovala písmo, bi jinší a jinší vstupujíc, celé vždi vid'eli. Vejšél aj dervišlár, neb ňepochibňe slobodu túto musil mať, ačkoliv, jestli podobnosť súďeňí zadáš, jako Hadixa na jeho nebila, tak aňi on na jéj preukázaňí ňemal biť pusťený. Vejšel ništmeňéj, ale na prvňí hneď blisk, dejžto jak poveďel jsem, pozorovali juž na ňeho, hattagan zpod oďevnéj kože vitrhnúc (Hle, jak rozkošní mnísi, aj zbroj nosá!), hoďil ho naproťi panňe, poneváďž sa nablížiť ňemóhel a zchílíc sa, čím-náhle ven vibehnúl. Vistrelil kdosi do prsú svích gulku z tímto posledním vikríknuťím: ,,,O, mňa ve všem mém unuváňí a večne na jňešťešlivejšího!''

Toto bil vše predešlé premáhající ďiv. Ostidnúl bašša, mophti a i Hadixa sama, viďíc, kdo tento svúj kat jest. Dervišlára porád ehiťili, teho paik ťelo, dejžto chceli úradní na hanbu a pom-stvu aj v mrtvosťi zadržať, ňemóhli. Zhrnula sa obec a pre hrubosť hnevu bez mečuv, bez nožuv na najdrobnejšé kusi ho potrhala, rozmikala a rozházala. A toto bil lekár domajší.

Bil muž tento taký, jakého biťi panna oňechdi, kďiž ju leká-ril, v hneve svém nad ním vipísala. Uťékel z kraju svého (Prečo? Asnaď preto, čo ho do zúfanlivosťi včil a do sebavraždi pri-védlo) a prijšél do Cahiru. Tam po ňedlhém časi náboženstvý pre-meňíc, prijan bil od mophtiho a poneváďž bez pochibi všech dvúr-ních učelosťú a skuselosťú prevíšoval, milý bil a v milaťi ze dňa na deň róstel, do všeho ho vpúšťal mophti a bil sám všecko v dome, ale pod jménem lekára najznámejší, túto 'povinnosť si obo-vzlášťňe vipítal. Aj učil ďítki moiphtiho a mezi timi nasledovne aj Hadixu. Velkú pak si za to mzdu v srdci sliboval a mophti jsíce setvi mal biť proťivný, natolko lásku jeho bil obsáhnúl. Aňi Ha-dixa nebila ňeprítelkiňa jeho, rada ho mala, rada viďela, rada slišala, a tím koncern predce ňikdi, tím mňeňím jakžíva, které on zadal a dúfal. Vinšovala mu všecko a i hledala šťesťí, ale to ňé, kteréb' on bil za najveťšé sebe pkladal. Dúverňe, láskavé a milosťive jest sa s ním rozprávala, ale on klamal jest sa v dú-vernosťi jéj, ňé tak ona jak on mislila, ňe ta, kďe on, cílila: .aňi zdaleka toliko ňevstupovalo do srdca jéj žadaňí osobi jeho. – Ale k temu aňi to nevstupovalo a vtedi jeďiňe, kďiž z Renaitem o veci takej zaneprázdnení mala, zbadala opovážlivosť jeho, tenkrát teprv, neb príliš pochopitedlňe mlúvil, viďela, že víc chce, jak sa na jediního, nebe vi jakího, svedčí. – Milovala ho, dobre jest mu prala ňéjen slovem, ale i učinkem, ňé pre budúce manželské spolubíváňí, než poneváďž najprv zrozenú v sebe mala k všeckím takovú náchilnosť, po druhé z raddi a príkazu mophtiho, bi z takovím .podcťive bilo zakázano, po treťí aj preto, že ju on predce mnoho naučil, čtnosťi a darí jéj, z kterími jest sa zroďila pekními, vicvičil, pekňejšé a drakšé učinil. Mnoho mu, dejžto z ňeporádního, kterák juž zrozumené biť múže, konca bedlivosť jeho vicházala, ale mnoho mu mala pripísať, nadevšecko v umelosťi všelikích näboženstvích. Viprával on mnohonásabné sveta vereňí z posmechem jsíce a ona z smíchem v ten čas poslúchala, v posledné ništmeňéj dňi, aj z malím od Renaita zažatím svetlem, čistím toliko rozumem dosť jasne pochopila, že Muhammed bil jeden bláznozločiňec a zločkinoblázen, že spravedlive posledne, vňitrňe a zevňitrňe musí biť slepý, kdo básnám jeho verí.

Potem nežli panna Renaita zamilovala a mophtiho navédla, bi ho za hodšu prijal, redšej ňeomilňe k ňéj juž móhel chodiť, ale ňetuze jest pohoršen, neb mňeňí jéj bez pochibi dlho ňeveďel, to jedno mislil, že ona od vícéj liduv víc chce slišať. Aňi vtedi ješťe, kďiž mlúviť počala, žéb' ho ona rada viďela podobne muhammedánem, zlé ňemal mišlenki, aj to na dobrú sebe stránku vikladäl, držíc, že to nepokračuje z osobitného ňejakého milovaňí, než z teho, které ona mala horlivé k svému zákonu a jeho rozšírení,.a preto aj pomáhal predsvezeťí jéj, chválil Re-naitovi lechkosť bremena vereňí muselmanníckého, predkladal mu mnohonásobné časné osohi, které bi mal dúfať a jisté aj ob-sáhnúť, jestli bi raddu nasledoval a to tak pekním spúsobem začal ríďiť, že sa Hadixa nemálo počala tešiť o šťestlivém ví-choďe, dejžto jináčki ňikdi ništ z teho biť nemalo.

Ale kďiž rosťíca v panne tužšéj a tužšéj každú chvílu láska v tajemnosťi sa zdržať nemohla, kďiž i naproťi vúli a poňimo chcení ven ze srdca znameňiťe ňekdi vibúkla, on svúj kepének prevráťil, počal sa téz stavať a pevnú ze seba hať uprostred' nich činiť, múdre ništmeňéj natolko, že ňikterá stránka za své-ho jeho ňeprítela ňepoznávala až do zretedlného o veci téj al ústovného spoluznášaňí. U mláďenca rozdíľňe mlúvil a i panni též rozďílňe; jinše téjto dúvodi prednášal k zňechuťeňí a jinšé tamtemu, ačkoliv, jak viďeno jest, zadné odmlúvaňí nepotreboval Renait, on sám jest sa dosť proťivil žádosťi Hadixinéj zatúď, zakúď nepoznal, kdo ona a jaká jest.

O lásce aňi pred jedním,, aňi pred druhím zadnú ňikdi zmín-ku, ňikdi ňepoveďel aňi jéj, ani jemu, bi sa nemilovali, neb skrz to bez pochibi. pannu mal nahnevať a tak o svém cíli zplna zúfať, ale prostrédek jeďiňe, který k spojeňí jejích najprv a na devšecko bil potrebný, usiloval jest sa vivrhnúť, to techdi, bi Renait mamluchem nezustai.

A pretož, jako predtím namlúval ho pre Hadixu ku obrezáňí, tak, ano, silnejšej pre túž Hadixu dal sa ho včil odmlúvať, pekňe v prítelskích rečách usiloval jest sa on všecku raddu odvolať. Najprv pravil, že to on jemu pre skuselosť, čob' toťižto znal a chcel odpoveďeť, prednášal a ňé pre čistú toliko skuselosť ume-losťi jeho, ale že on sám, ňejsúc v premenení víri svéj spokojen, víc a víc nádhoduv proťi muhammedánstivý chcel slišať, víc a víc pochíb v ňem viďeť, abi móhel hrích svúj tím skrúšňejšéj želiť. A toto bil silný dúvod k zhubení Hadixi žadosťi, obzvláštňe v spúsobe, kterím ve vikladáňí jeho žil; vzdíchal, lkal sa a čo-koliv jedno k žalosťi nad prehrešením svím pohnuté srdce činiť mohlo.

Ríkával, že buďto on ňikdi v dobrém o Koráne nebil mňeňí a učení jeho nahnevaný jeďiňe a obrazený od svojich prijal, ale že predce ňikdib' to nebil mislil, čo včil jasne uhlídá, že veril mnohé jeho ohavné, které slišával, slobodi a zákazi jen, od nás z nenávisti biťi vivarené. Vičitoval tuto všeliké v nem ležícé bláznivé, zadnú z múdrím rozumem podobu ňemajícé s u r a t i o nebi, o pekle, o raji, o súďe. Vismíval sa z básní, které ani podobnosť vťipních báseň ňemajú v sebe. Muhammeda ze zložení zákona takiho i z vlastního jeho života za sviňu vipisoval, preklnal ho za to najvíc, že prikázal, bi sa žádan z nikím ňikdi, ani jen o najmenšém víri článku ňedohadoval, pravdu ňevihle-dával, než z najpoňížeňejším a které opravdivé ňajslepejšé jest, poslušenstvím všecko viznával. Ništ, praví, zločinec tento pre svú u svojích slávu lepšé, ništ pre zachovaní nešlechetného učení pevňejšé, ništ pre tolik ťisíc liduv horšé a škodlivejšé ňemó-hel vimisliť, neb čo v malém svém veku od roďičuv slišá, to ovšem až do kosťí jejích bíva vlíté, z tím rostnú, z tím sa osta-rujú, z tím jak časne, tak večne umírajú, všecko vždicki za ňe-sklamaňitedlnú, samú božskú pravdu držíc, poneváďž také ňečo, čob jích z mňeňí svého vivraťiť mohlo, do ušuv pre recený zákaz ňepúťajú. – Búch zachráň, bi jím ňékdo proťivné volačo kázal, takový bez všého prospechu mučedlňíkem bi zustal; ťisíc po ťisícuv bi jích mohlo pricházať, učiňilib všecci ništ. Z tech-to, jakžto z najpravšího následu, mluvíval, že jisťe a opravďive banuje všecku svú ňerozváženosť, svú slepotu, svú dobrovotnú ňepomislitedlniosť. Sliboval, že i z jiaíkímkoliv života nebezpečen-stvím chce sa, odkúď odtrhnúl jest sa, navráťiť, dané svojím pohoršení zetreť a plňe vinahraďiť, ale prosil Renaita, bi konaňí svoje nejako ňekdi aj ňimo cíleňí ňevijevil, ňé preto jsíce jak bi sa trásel pred trestúnkem muhamrnedánuv, neb povedal, že hotov jest kedikoliv smelím duchem hrích svúj uznať a zaň zemreť, ale že verí mnohem lepšé biťi tu odtáď uťécťi a u svojich hojné, na príklad prez všecek život pokání držaťi.

Z techto takého zákona Muhammedovího zpísaňí a vúle svéj oznámení jakž podle cverni reč svoju konal a z rovnú jednostaj-nosťú scházal ku napomínaní Renaita, bi aj on techdi pilňe roz-mislil, jaké to jest bezboženstvý a spolu bedlivé pozoroval, bi v tíchto svích okolostojičnosťách nebil sklamaný, podveďený aneb aj prisilený naň. Zďe mu zas spúsobí viprával, z kterími bi sa to lechko a mnohonásobne mohlo sttaťi, ale pravd'e aj lež míšal, víc ríkal, jak bi neb mophti neb podcťivý Hadixi duch bil chcel dopusťiť.

Konečne pák radďil mu, čož bi techdi musil činiť, abi toťižto čím náhlej k mophtimu išél a své pusťeňí jak ponížene, tak smelé pítal, jestli bi privoliť nechcel, sliboval, že ho on sám pod skritosťú dá sprovaďiť a až do :kraju svého zavézť, bi jeďiňe i o temto mlčal. Veril Renait všemu a ďekuval za tak prítelskú lásku, uložil raddu z prvnú príležitosťú nasledovať. Natolko jest sa znal tajiť a za dúverního predávať zlomislec!

K Hadixe pricházajíc, povedával, že s ním všecká práca jest zú-faná, všecko usilovaní ňičemné, že jest od skali hluchší a tvrdší a že ňepochibné jest ňebezpečenstvý, bi, jestli ho nahovárať ňe-prestanú, veliké jména jéj potupení a umenšení nenasledovalo. „Neb jak" praví, „kterák zúrivé strojí sa a hrozí, obecne kričať začne, že pokoja nemá, dejžto on náš rab ňeňi, že ho pokúšame a načo nižádnú náklonnosť ňecíťí, ano, od čehož jen aj spomňeňí tuhý čemer dostáva, podváďame, jak z takúto žalobu k mophti-mu pújďe, aneb aj k baššovi povolávať buďe, bárs i ňespomúže si, bárs za zadané dosťučiňeňí pokutu nalézne, asnaď ništméň (ačkolik ode mňa jakživo ňé) zveďeno buďe, že i rozkošná má pani svú v konaní takém částku má a vtedi mrcha zle pochopu-jících liduv rozumi súďiť budú, že možné ňeňi, bi taková víri horlivosť    z    osobitnej    osobi    jeho    žádosťi    ňeviplívala."

Od podobnéj reči dáléj ňeišél, dokúď v podezrenosťi jeďiňe ješťe mail Renaita milujúcu Hadixu. Ale kďiž to jemu juž nad slúnce jasnejšej svíťilo, vtedi – nemoc panni ho privédla do závisti, do hnevu, do pomstvi.

Prvňí ze všech hňeďki prostrédek, kterím ve veci svéj po-cházal, pevný bil, neb pevno pretržki hlavu skaziť zaujmúl. Po-neváďž Renait bil láskavý a z očuv panni, z dvúru mophtiho, z Cahira podlé svéj raddi z jakéjkolik príčini ňeodstupoval, bi Renait nebil, pracoval, neb totož jednúc obdržte, v rukách sa mislil držaťi všecku zadosť. Kdož bil techdi, který ňevinnímu mlád'encovi otrovu nástroji!? Sám tento a ňé Hadixa.

Hneď pák vtedi, v ten a jeden čas pannu začal obracať, ju sebe zjevňe všeckím spúsobem nahovárať, ništ neopustil, ništ nezanedbal, ništ ňeomeškal, čo dúfať móhel k svému slúžiťi koncu. Všeoko predkladal, všecko prednášal, čokoliv velmi mi-lující a z milovaní bláznící sa običaj majú. Prosil i sklonením! nohami a zloženími rukami, bi sa nad ním ňehodním zlitovala. Uznával jsíce, že on najdrakšu jéj osobu nezaslúžil, ale sliboval vúlu a príkazi jéj prez celý život ze všú dúvernosťú, z všem možním najhlbším poslušenstvim plniť a zachovávať, že ňikdi nedopustí, biť bi to jakokolik i proti običaju bilo, abi ona tak bila zavretá a tak rozkošnéj svéj slobodi zbavená a že ku lásce jéj, k preukázaní, že ňé nad ňu toliko, ale aňi jéj podobná ňeňi, že ona sama za, všecki jinšé múže biť a jest, zadnú druhú jak-živo nechce pojmúť. K temuto nezamlčal sa aj chváliť, čo bi on móhel z umelosťú svoju, jak vzáctný a slávny má zustať po krátkem časi v celém Cahiri a kterák velkú částku bi ona mala obdržať z všeho teho.

Ale ovšem, že druhího milujícéj mlúvil, za Renaitem tak, jestli ňé tuzšéj, jak on ju dichťil, vzdíchajíicéj kázal. Což techdi jinšé mal očekávať, jak čo skutečňe nasledovalo? – Zpredku mlčala jíce, tvári ništmeňéj ňespokojnosťú dosť znamenala, že ňejsú jéj vďačné reči jeho, daléj ale z podcťivosťú opomínala ho, bi o veci takej prestal rozprávať, že ona, jestli sa jéj on zalíbí, ňe jen privolí, ale aj, jak bi z jeho strániki ňevúla bila, podobne bu-ďe prosiť. Posledňe pak ustavičním sužováním pohnutá karhala ňepováženú jeho zadosť, vikladala mu ze zahaňbováňím, jak daleko a chiítro juž prišél, že dcéru tak mocního svého dobro-ďinca a pána požádává a hrozila sa pevno a že srdca horícími pre hňev očima ňé rečú, kterú od ňeho a Renaita jest sa naučila, ale kterú všecci často okolostojící rozumiť mohli jakžto svoju, že jestli v tém lekáreňí zustaňe, u takovích ho prežaluje, kterí jéj dosťučiňá, jeho aj smrťú trestať budú. A toto techdi ňé jednúc, než víckrát rečené, bila tá ukrutná srdca rana, to velké a ňezňesitedlné ducha pohoršení. I nahňeval sa ňespoko-jitedlňe, že zapovrhen jest, i uleknúl sa hrubé, bi Hadixa zajisťe opovážlivosť svú ňevijevila. Tím pák veťší ješťe bil strach, že Renait od nastrojenej smrťi jest sprošťen, kterého zločinstvý spúsobitel, jestli bi bil, kterák Skrz pannu juž móhel biť, prezve-ďen, hojne mal poplaťiť, pre túž vzláštňe pannu, smelosť svoju. Ku odvracení preto všeho techto a spolu aj ku pomstve obidvuch mislil čím skoršej a vimislenú prítomnú nastavil traigtaediu.