| Table of Contents | Words: Alphabetical - Frequency - Inverse - Length - Statistics | Help | IntraText Library |
| Jozef Ignác Bajza René mládenca príhodi a skúsenosti IntraText CT - Text |
Po temto sa téz samí dvá, poneváďž vúdcová jejích dle slibu svého ňebila ješťe zejšla, do kláštera počali navracaťi, kďiž pri chodníku na zeleném trávném pod širokú a visokú lipú kanapée nalézli zvažček popísaních papíruv, které René zdvihnúc a roz-motajíc, toto čítal:
O modleňí breviára, o veňe mníšek
Prvňí deň, prvňé rozmíšláňí: Otázka: Či sa mníški, poneváďž breviár ňerozumá, z breviára ništmeňéj pobožňe, svaťe a kterák na dokonalú modlitbu prislúcha, dokonále, Bohu mile a prijemne modlá?
Odpoveď : Ačkoliv mníški breviár ňerozumá, z breviára sa ništmeňéj pobožné, ano, najpobožňejšéj, svaťe, ano, najsva-ťejšéj, dokonale, áno, najdokonalejšej, Bohu mile a príjemňe, ano, Bohu najmilejšéj a najpríjemnejšej modla.
Prvný punkt. – Misli sebe, najláskavejšá, že ťi Búh dnes jed-ního proroka, tenž z milosťi nebeskej ja jsem – že ťi Búh jed-niho proroka, který ja jsem, včíl do tejto svetnice aneb radňej do opravďivéj ťemnice (nebo, kterák očima tvími uhlídáš, všec-ki sťeni, všecki okná a dvere čírním jsú súknem pozaťahuvané a ačkoliv venku slunce roztomilé svíťí, ja ale zďe pri svíci se-ďeťi, ti pák chvílami stáťi, chvílami klečeťi musíme) – že ťi Búh jedního proroka – mňa do téjto svetnice, ťemnice poslal, abich ťi cestu spravedlnosťi, ktorú jsi v márném sveťe nikdi nepoznala, ani poznaťi ňemóhla, jasne, prstem sa jéj dotknúc, ukázal, prostredi k néj, které jsi v marném, bezbožném sveťe mela hledaťi, prepísal. – Eja, ergo! – Eja, techdi!
Zaujmime sebe k rozmíšláňú prvný takový prostredek – prostredek v modlení breviára záležící:
Vim dobre, čo plním chriplavím hrdlem riháťe, čo plnú, ňe-vimitú papulú vracáťe, vím, o, bezbožní ňé tak kacíri, jak žád-néj víri, žadného náboženstvá -pekelní frajmaureri anebožto slobodní zedníci a naturalisti! – Vi, kterím ňeni dosť, že sa sami do ohnivích lucifera botuv velkími stadámi sipeťe, než aj dru-hích najňevinnejších že sebú ta vlécťi chceťe. – Vi štekáťe, bu-číťe a ručíťe, že pre mníški prám tak sluší breviár jako pre svine rohi. – Ale vás prisilíni, bi jsťe vracaňí spádkem postre-bali a váš psí štek vám spád do hrdla vklepem a zacvikujem.
Abi jsi pak ti, neb pre teba jest všecká táto reč, vsecko zre-tedlňe rozumila, znaj, že bi pekelní títo pošli ništ ňemeli, kďiž bi jsťe sa vi maťerinskím a známím vám jazikem breviár modlili, než to jeďiňe jako besní psi hrizú, že sa ho laťinskím modlíťe, že mlúvíťe, čeho smisel ňevíťe, že jsťe jako sojki, které téz ňejaké ňekdi slová brbrú. – Ale, ach, otrubámi naplnené hlavi! – Tak jest to totižto, jak Písmo sväté neb ňerozu-míťi, neb zatvrdle jemu ňeveríťi! – Pamatuj, najmilejšá., čo rí-kám a bedlive poslúchaj.
Zďe ostatné mníški, zakúď sebe prorok tento mel odfuku-vaťi, nos sákaťi, odkašlávaťi a preťíraťi sa, ostatné, pravím, mníški, které z druhéj svetnice téz na všecko pozorovali, mali spívaťi nasledujícú péseň, kterú aj prorok 'mal spísanú, abi vi-ďelf či ňepochibá a abi jím takt dával:
Ništ v sveťe ňeviďíš, ništ k pobožním mravum; Ništ, ništ, ništ, jeďiňe: líri, lári, fárum.
Ništ v svete ňeviďíš, ništ Je 'pobošním mravum; Ništ, ništ, ništ, jeďiňe: líri, lári, fárum.
Ništ v sveťe ňeviďíš, ništ k pobožním mravum; Ništ, ništ, ništ, jeďiňe: líri, lári, fárum.
Nišť v sveťe ňeviďiš, ništ k pobožním mravum; Ništ, ništ, ništ, jeďiňe: líri, lári, fárum,
Ništ v sveťe ňeviďiš, ništ k pobožnim mravum; Ništ, ništ, ništ, jeďiňe: líri, lári, fárum.
Po márnej a daremnéj tejto o sveta márnosťi a daremnosťách zloženej pésni nasleduvalo potvrzeňí reči, které sa takto malo:
Druhý punkt. – Spúsobem tím, že mníškí laťinčini ňeznajíc, laťínský sa predce modlá, naplnené bívá onoho proroctvý: Z úst ňe mlúvňátek a mlzňátek učinil jsi do konálú chválu tvú, o, Pane! – Dokonalú chválu, mlúví a nazíva Písmo. – Modlitba techdi (nebo modlitba rozličná jest, aj chváliťi Boha jest sa modliťi), modlitba ňemlúvňá-ték a mlzňáték jest modlitba dokonalá, dejžto ňemlúvňátká a mlzňátká prám ništ ňerozumá, čo lepcú. – Z tej pričiní musí bíťi aj modlitba mníšek laťinsikím jazikem odbavuvaná dokonalá, nebo ani oni ňeznajú a nerozumejú, čo z breviára dudúkajú a jako v klétce slávičkové viihvizdujú.
Ďalšej: Prečo bi latinská minišek modlitba nebila Bohu vzáct-ná, milá a úprimná, však Sv. písmo všecki veci k boskéj chvále povoláva? – Ribi, draki, basiliški, vrchi, hori, mora, potoki a všecki i živé i neživé potvorí, všetko stvorení, – O, vi sväté klášterské drakiňe! Vi ťiché, medovího hledu basiliškiňe! Vi cukrovího spevu púlribi syréni! Vi líbezňe kodkodákajícé slepice! Vi, ani neznám visloviťi, čo ješťe! – Techdi bi vaše modlení, vaše spíváňí ňehodňejše musilo biťi, nežli jest štvernožních aneb prám ani nôh ňemajicích všelikích ňemúdrích tvoruv? – Viď, najmilejšá, viď, jak bláznivé mnohí lidé rozprávajú, jak blázm-ve vám váš latinský chórus do očuv a do nosa strkajú!
Čo vie? Biskupi veďá, že sa mníški takím, který ňerozumá, jazikem modlívajú, veďá aj to, čo množí naproti temuž modle-ňú nadlhazaijú, chcejíc, ňechcejíc oni to slišávajú. Jestližebi oni techdi súďili takove modlení ňeporádnim a zlím biťi, podlé svéj povinnosťi bi ho zakázali: nezakazujú pak ho, ani ho techdi ňe-súďá zlím biťi, než dokonalom, svatím.
Znám jsice, čo na toto bezbožníci odvrkujú. Odvrkujú, že jsú mníški temer všaďe od moci biskupuv svobodné, že jím biskupi, bárs ňekteré chibné jejích običaje uhlídajú, ništ nemúžú rozká-zaťi. – Dobre, prijímam odvrknúťí. – A na prvňú jeho částku, jenž takto zní: Mníški sú temer všaďe od moci biskupuv svobodné, odpovidam: To pravda jest. – Druhú částku rozďílujem: Biskupi, bárs ňekteré chibné mníšek-dbičaje uhlídajú, ništ mníškam rovno 'rozkázať! nemužu, to dopúšťam a uznávam. Bisku-i pi, bárs ňekteré chibné mníšek običage iuhlidajú, ništ mníškam pobočné skrz nás totižto rozkázaťi ňemúžú, to tajím a rozďílu-váňi mé takto vysvetlujem:
Mníški po celém sveťe a obvzlášť mníška, které z žebrajících radmi jsú spojené, jsú skrz plnomocnosť pápežuv od poddanstva biskupuv sprošťené a reholnikum tím, kterích rúcho a zákon zachovávajú, poddané, jako napríklad karmelítki karmelítum, basilítki basilítum, kapucínski kapucíttium, cistercítki cistercí-turn, paulánki paulánum, benediktínki benediktínom, vi nám a tak daléj. Nemúžú sa techdi biskupi svú mocú rovno do porád-kuv mníšek míšaťi, nemúžú mníškam, čo chcejú, po vúli svéj rozkazuvaťi, nebo bi tak cuzé žito žali, múzu ale ňečo uriďiťi že spolumisleňím reholníkuv tích, kterím jsú mníški rovno poddané. Abi jsme sa techdi k zaujatej veci navráťili, ješťe jedmúc rikám: Kďi bi biskupi súďili latinský breviár ňeslušící na mníški, latinský breviár bi jím odjali, ňé skrz seba, než skrz nás. Ale i na toto grúňá ňepríteli laťínskího u mníšek breviára, jakožto, že ani mi jsme ňeni podhoďení vláďe biskupuv, že oni i nad nami majú své rukí zvážané a preto, že ani skrz nás ňe-múžú popravení mníšek obsáhnúťi.
Ale i to zas dobre pre mňa, neb ja ňemlúvím, bi nám biskupi, kďiž čo zadajú u mníšek obdržaťi, bi nám to rozkázali, ňé; nebo to bez pochibi, poňevád'ž i mi máme naše exemptie, ňemúžu. Než abi nám vec peknim prítelskím spúsobem predložili. A vte-di bi jsme mi nebáli takovi, jakích nás svet smrtedelňe hrísňe biťí kričí, grobiani, abi jsme jím v ňečem ňepovolili. – Což ništmeňéj z všem tímto? Prečo ja tak ťicho, tak milosťive za-cházírn že satanmi laťínskího u mníšek brevíára? – Včil teprv techdi vás vžeňem, o preklnútí, do chlopca, s kterího sa mi ňe-vimotáťe. Slišťe vi opravďiví Astarotha poslove a námestníci! Slišťe a nech sa vám obidve uši trhajú!
Biskupi nemúžú mníškam ništ rozkázaťi, techdi ani o zanechaní aneb premenení breviára, to pravda jest. Biskupi ani nám ništ nemúžú rozkázaťi, nasledovne ani to, abi jsme mi mníškam nečo o breviári uložili, aj to jest pravda. Ale čož s techto vinašáte, o, vi hlúpe mulice, vi štokfíši! – Takli mi, kterák juž spomenul jsem a vi ňetajíťe, takli mi máme moc a vládu nad mníškami od Boha a od pápeža nám danú pre tíchž mníšek z našimi .rádmi spolusklíčenosť? Ti škapulári, ti kondički, tej barvi súkno nosa mníški, kteréj aj mnísi; všecko jest nám jed-naké natoliko, že obidvojí jednu jeďiňe svätú reholu ustanovujeme. Juž pák, poneváďž v každom liduv stave jinší jsú, jenž rozkazujú a jinší, jenž poslúchaťi musejú a poneváďž ženám z mužmi rozkazuvaťi Skrz zrozený zákon prevreté jest, mi máme rozkazuvaňa moc nad mníškami, a to, jak ríkal jsem, od Boha a od pápeža rovno danú.
Jestliže bi jsme mi techdi súďili a viďeli, že jím laťínský breviár nesvedčí, uložili bi jsme jím ňečo jinšé, ale kďiz mi všecci po celém sveťe rozšírení mnohokrát i v kapitulách jsme to rozjímali a ňéjen ňeviďeli jsme ňesveďčnosť, než radnej angelskú jednu slušnosť s prednesenich juž základuv a sve-dectvích, preto potvrzili jsme a potvrzujeme i včil v každém nasém zhromažďeňí: abi naše sestrička pri starodávnosťi str-vávali.
Tretí punkt. Mimo viloženich ňepremožitedlních pre laťínský u mníšek breviár príčin jsú ješťe aj jinšé rovne pevné, rovne silné. Ponajprv: Jakokoliv bi napríklad turecký cisár zle rozkázal, kďi ibi rozkázal, abi všecci jeho poddaní své galoti zhoďili a englišťské plundri pooblákali, nebo bi tenkrát poddaní velikú škodu trpili, kdo bi jejích široké vreca pokúpil a chcel nosiť? – Tak také bi aj mníški do škodi upadli, jestli bi bili dišpensuvané od svého laťínského breviára. Upadli bi do škodi aj kníh tlačári, kterí tisíce a ťisíce breviáruv drzá zdávna aj pre mníški vitla-cene. Škodu žádnímu nesmime príťi, menej spúsobiťi, techdi...
Zďe bil konec čítanú, neb mníški po všech kútéch behali a ten, jenž písma tito bil straťil, prorok, spovedlník jejích kričíc: exercitia, exercitia! Čo uslišavše Vaň Stiphout, kázal je hňedki Renéovi pozvíňaťi, jako predtím bili a idúce proťi, podali mu je. Stokrát jím ďekúval, mlúvíc: „Čo bich bil činil, poneváďž jsem sa je na spameť nenaučil? A hňedki dnes ješťe musím z dnes oblečenú pobožnosť túto zaônúťi. A dobre, že do vašich rúk prijšli a ňé do svetskích ňejiakích, neib znáťe, čo jsú svetskí liďé, v niňejší vek nadevšecko, kďiž sa i s tich najsve-ťejších oaších vecí velkím hlasem vismívajú a jako kone rehocú. A jako sa libí táto má práca? Ja celé roki o také kúski bedliťi musím." – S tímto plný radosti, ješťe jednúc poďekujíc, odej-šel.
Ani oni sa vícéj v zahraďe nebavili a kďiž juž hore do klášte-ra pocházili, vúdcová jejích dolu bežala, odpitujíc, že sa dlžšéj meškala. S ňu techdi i včil k poslednému abatiši pozdravenú išli a odtúď k ňéj ješťe vejdúc musili, kďe ona Renéovi všelikími lahúdkami míški zaplnila a až ké dverum dolu jích sprovaďila. – Vaň Stiphout jéj 'hňedki dar ten zaplatil a poneváďž v kosťele slišati zas husle šťemuvaťi, trúbi a píšťele vifukuvaťi, do kostela vejišli, žádajíc aj s popoledňajšéj pobožnosť učastnimi biťi.
Držané pák bili najprv nešpori, potení litánie. Pod obidvojím tímto zas spev angelsiký bil, zas musika rajská, nebeská k poníženú a zahanbenú caecilianskéj ve Vdnii slávnosťi, která do-saväd z velkím všech poďivením mivaná bívala.
Ale čo nadhernosť takovú pekním porádkem skončiť i ňedo-pusťilo, bilo zapálení hrubího oltára. – Množstvý lámp a svíc bil kostelník po všech rohéch povešal a pozažíhal; celý, kterák Nemci ríkajú, Feuerwerk anebž ohňový divák to bil. Stalo sa techdi, že ňekterá že svíc zlomená bivse (jakú naznameňí smrťi madujú), spadla a poneváďž všecko všaďe hedvábními a preto oheň milujícími zasťeradlámi bilo pozaťahuvané, pod jedním oka hnuťím celý oltár sa v plameň zahrúžil.
S teho krik, vresk a búreňí po celém kosťele. Kosťelníci vi-behtí, jeden s krhlú posvecenéj vodi, kďiž tá samá na poručí bila a tú hore do ohňa chcejíc višústnúťi, poneváďž bez pochibi ta došťáhnúťi ňemóhel, višústnúl ju na hlavi okolostojících. Druhý že železním na laťe zubem svatích z oltára strhal a nimi tôni, kterí juž bili hojne pokropení, hlavi prebíjal, krki vilamuval. – Tesné (bili dvere ven uťekajícím, mnohé dámi šophi a salupi potraťili, gavalíri ňé s podepretími na ruki bokmi sa preč pobirali, (kňezi s pluviáLmi a dalmatikámi sa na ulici náležali, musikanťi z lenivého fa až na ut, to jest s povlače dolu na liduv skákali. A títo majvetšú škodu získali, nebo jím s partesuv jeďiňe prach zustal.
Najšťestlivejší bili tí, kterí silní a hibkí jsúce, po hlavách sťisknutího lidu znali vibehnúťi. Množí jsú aj popálení, ale pred-ce ven prinajmenej oheň ňevijšél, neb za času strekáče privézli a udusili ho. – Takto jedního domu svátek, jedního domu ra-dosť mela sa prevráciťi celému mestu v nemalú žalosť, v ňe-malú trúchlivosť.
Mimo teho i to sa ješťe v 'klášteri tém teho dňa prihoďilo, že mníška, kterú Vaň Stiphout a macoche a o zasnúbencovi jéj ujisťil, zemrela. – Mladá techdi mníška pametlivú epochu svého mníšstva dostala, mohla ňezabudnúťi na ďen oblečená svého.