RENÉ, VAN  STIPHOUT A TOVARIŠ  CESTY VYSTUPUJÚ AKO KVEŠTÁRI

Ráno techdi teprv za všecku bratskú lásku poďekujíc, jsú sa odebrali a dalšéj išli Van Stiphout, René a tovariš cesti. Ale ďivné mali napoledňe hodki a ješťe ďivňejšé večer na noclaze.

Mimo nadeje a proťi všemu usiluváňú privézel jích, který jích vézel, do ďeďini na obed, kďe žádná pre prespolních priležitosť ňebila. Ze sebú ništ ňemali, čím bi sa boli móhli občerstviťi, čož techdi? Vejšli do najbližšéj chalupi, v kteréj sa prám gazďiná najstarostlivejšéj okolo pece, múčennú kasu míchajíc a trepajíc, vrťila. Dím od podlahi izbi až na zem políhal tak hustý, že   i prasce, které sa pod lavicú válali, kašlaťi a prskaťi musili. Všetko čírné a dokonále jak mučírňa aneb opravďivý živý pekla obraz vihlídalo.

Kďiž pri dverách stojíc, tak ťešce poledňe chistajícú ženu oslovili a običajním kraju temu spúsobem vítali, ona s plačícími očima k prahu pribehnúc, najprv sa ulekla, potem za kveštáruv mníchuv jích držíc, na poval kamsi bežala a ňé všaďe viďenéj jakéjsi strovi v zápoňe prinésla, odpitujíc a prosíc, abi, pone-vaďž víc a jinšého nemá, i to vďečňe prijali, abi sa ňenahňevali a Boha ňeprisilili, bi ju ňejako trestal. Že budúcím časem všecko, čo najlepšé z boského požehnáňí buďte míťi, sková a jím, kďiž príjdú, odevzdá. Van Stiphout a Renait jsú sa ďivili nad takím ženi seba vimlúváňím a mislili, že tu taký običaj jest, abi kďiž ňekdo príjďe, všecko hňedki k vúli jeho znášané bilo, tovariš ale cesti z nadhoďenéj príležitosťi dlkší žart a smích chťe-jíc vivédcťi, ríkali k ňéj: „Za to", praví, „Búh zaplať a svatý náš patriarcha, najsveťejšího nášho rádu zakladatel ňech ťisíckrát tolik vinahraďí. Ňech ta rolička, na kteréj sa toto seménko roďilo, žádního nikdi kúkola, žádního snetu, žádního šmatláku a bolehlavi ňeploďí, ňech všecko, čo do ňéj zasáté buďe, rostomi-le zejďe, ňech každé zrnečko pjéť bilék, každá bilka deseť kla-suv, každý klas tolik zrn vidá, kolik jích bívá v najhrubšéj makovici. Ňech sa do zrna ňeopovažuje žáden červ, žádná muška vrtaťi, žádná hus, morka, kačena, slépka vhabaťi, žáden vrabec vleťiťi a jestli bi sa čo s tíchto usiluvalo v ňem škoďiťi, ňech sa hňedki na mísťe otráví, hore nohami vivrhňe a v tem okamžeňí skazu vezme, zdechňe. Ňech zem tú každé hromobiťí, každá búrka, každý víchor obchází, ňech sa nad ňú aňi ňeblíská.

A smrkáťe li tabáček, gazďinká? Zavdám vám, kterího mi jedna velice dobrá pani-matka z treťího nášho rádu kúpila. – A či jsťe vi též tem ráďe? – Nosíťe li kordičku? O, blahoslavený pre všech liduv provážček! – Kďe jsú ale ďítki, sinkové, dcéruški, abi jsme jím po prsténčeku aneb hagnúšťeku dali?" – Dosaváď ona ništ ňemóhla odpoveďeťi, tak husťe sa jéj i kícha-lo i šťikalo od potrčeního a do nosu vetkaního prachu. On pak šél dalšéj v reči svojéj:

„Ale, gazďinká zlatá, líbezná, uprimná", praví, „ponevaďž jsme mi ňeňi ze samého tého živí, čo jsťe nám uďelili a ponevaďž sem vždi prijíťi ňemúžeme, k temu, bit bi jsme i prišli, každú hospodárku na ten čas a asnaď aňi vás doma ňenalézňeme, včil nám techdi naraz všecko, čo jináč jistími prez rok ča-sámi pítáváme, vidajťe, jakžto: jedno nebo dve kurátká, húsen-ku, beránča, kus máselka, klobášťičku a nožičku sviňacú, ňe-kolik vejíček a tak dalšéj, abi jsťe vi tím sporňejšé nebeské požehnaňí za odplatu ve všeckéj vašej práci, na všeckém vašém polném i domácém statku a dobitku viďeli a skusili a mi abi jsme v klášteri pochvalu obsáhli. – Neb, gazďinká drahá, jestliže málo dostaňeme a doneseme, vrchní naší budu súďiťi, že jsme anebo pomárnili, anebo ňeznali, anebo ňechceli pítaťi almužnu, čo všecko zlé jest pre nás; jestli pak vipítáme a šťestlive domu dodáme, tenkrát velikú od všech máme počestnosť, velebú nás a budúcňe aj povíšení bívame v reholi. Nu, techdi, gazďínka milá, i pre své i pre naše dobré! – Obrácťe sa, pobehniťe do komori, ke škriňi, ke klonce, ke košáru a jak máťe ťelátko, zaskočťe aj do maštale preň. Prám buďeme odpustki držeťi, príjďiťe, dáme pozor, abi sa aj vám s ňeho ujšlo."

Zďe poškrábajíc sa, kďe ju aňi ňekúsalo, mlúvila žena: „Ťelátko", praví, „dvojéjcťi hodní páni páterkové, ňemám. Čo jsem jedno jeďinké mela, to jsem musila na panské daňe predaťi; ba-rančátko jsem též jen jedno mela, nebo mi jinšé ovce podvrhu-vali a to jisté jsem onehdi jakímusi jinšímu páterovi (ňevím, jako sa nazíval, ale mu na chrbťe od krkuv visilo ceďelko, v ja-kích mi tvarohi robíme) ve jmeno boží daruvala. Aj s kuren-cámi a vejcámi jsem tak pochoďila; včera jsem je musila na vo-jáka do ďeďini daťi. Ale, hle-ps! – kotkodáče slépka, – V čém-si humňe sa nazobala zbožá, zňese. Počkajťe trošíčku, hneď vám ho potem odevzdám."

„Tak ňebuďe ništ", ríkal namnívaný kveštár, tovariš cesti, „tak ništ ňebuďe, kterák vidím, ze všech tích, které pítáme, vecí. Jestli nás tak nakrátce všaďe viplaťá, móhli jsme mechi a kapi doma ňechaťi. – Ale veď to, čo sa mlúví, ňeňi všecko pravda. Reči sa hovorá a chléb sa jí. Postrašiťi nás toliko chceťe, gazdin-ka, takli?"

„Ach ňé," odpovídala ona, „samú čistučkú pravdu mlúvím. Odrobinu másla však, kterú jsem dňes zmúťila, mám a tú aj sebe utrhnem, mile ráda vám ju dám, ale kďibi jsťe trošku zelinék dali, takích, které na monstrancii ve venci bívajú, abich si móhla ňekedi moju černulku pokaďiťi, abi ju bosorki ňepod-dájali."

S tímto išla i priňésla túž másla odrobinu.

„Čá pak jest toto húska", tázal sa jéj on potem, viďíc v smet-lisku sa čičrajícú hus. – „Moja", ríkala ona, „ale je juž velice stará. Tento rok sa jéj všecki vejcá pokazili, budúcím, jestli čo vináseďí, nebo ju na plemeno držím, dám za halmužnú ve jménu boské." – „I móhla bi ... i na rok to vivédcťi, čo včil mlúvíťe, načo bi jsťe ju daremňe zimuvali, dajťe vi jen sem mršinu, ňech daremňe trávu a zrno ňekazí." – „Ale jako sebe jinšú zvážím a nadobudňem, pán páterko?" – mlúvila ona.

„Jako?" odpovedal on – „a jako že jsťe sebe túto zvážili? Či vám váš farár o nebeskéj prohlídnosťi, o boském ňesmírném milosrdenstvý nikdi nekázal? Anebo jestli on kázal, vi neveríťe a zúfaťe o ňem? Vezmiťe sebe nás za príklad. Mi neoreme, aňi nesejeme, aňi ňežneme, aňi do stodol ňezhromážďujeme a predce statečňe žijeme. – Zachovávajťe i vi rovný život a aňi vám ništ ňebuďe scházaťi, chibiťi."

„Poručeno Pánu Bohu", zas ona odpoveďela, „i tak jsem slí-chala, že Búh stokrát tolko vinahraďí." – „To dobré, to pobožné, to chvalitebňe viznáváťe; poznať, že boské slovo rozumíťe a zachováváťe ho", ríkal on. „A tak juž máme húsku, aj kus máselka, ale či kurátko vischňe? Asnaď vám, gazďinká,    u ňekterích suseduv požičajú?" – „Nevím", reknúla ona, a do ďeďini bežela.

Dokúď sa tam bavila, oni i smích i spolulítosť nad ňú meli. Van Stiphout ríkal k tovarišovi cesti: „Náležitý reholnícký žebrák bi bil s teba." – On pak: „Ješťe jsem sa jéj", praví, „ňepodlizuval statečňe, kterák takích žebrákuv običaj jest, mnohonásobné teho spúsobi ješťe povizustali. A kďe jest hrozeňí ješťe!? Koliké trestáňí bich jéj musil prorokuvaťi, koliké po-kuti, jakž jisté predpovídaťi? Mal bich svedčiťi, že žádného požehnáňá aňi na zemi, aňi na nebi ňemúže očekávaťi, že žádního prospechu aj z najtvrdších svích prácí ňeuhlédňe, že oheň, voda, povetrý a všecka zrozenosť proťi ňéj a celému jéj domu povstaňe, bojuvaťi buďe. Toto pak všecko bich musil aj prí-kladmi potvrzuvaťi. Bil bich sa musil predňe vizveďeťi, jaké ňešťesťí jsa v téjto neb v okoličních osadách ňekteréj gazďinéj prihoďilo, a to bich mal za boský bič ňedanéj mníchum almuž-néj vikladaťi, všaďe i v Sv. písmo prv laťínskím, potem jéj prirozením jazikem k potvrzeňí mojích hrozbí a strašeňá povolávajíc a bárs jako švec kožu naťahujíc. Hrozbi príkladmi potvrzené u obce mnoho osohujú, bár sa tiž príkladi nikdi ňestrhli, anebo bár tak k predsevzatéj reči prislúchajú jako do kári treťé koleso. – Ubohá, hlúpá žena, nadevšecko takímito dúvodmi vislepená a nalekaná, dá, biť bi čo posledné mala."

„Zajiste, hodňe mnohích reholníkuv počet umeňšujú, hodňe mnohích zúplna rozpojujú, zeťírajú a mišlénkem žádná ňepravosť bi ňebila, kďi bi všecci jednu los skusili, kďi bi všecci prez rídke sito prepusťení bili", vivolal René.

„Mnoho jsi sebe zmislil", ríkal Van Stiphout, „mnoho mlúvíš, dejžto nakrátce mlúvíš. Kterím predce spúsobem, jakím dúvo-ďením bi jsi smelé tvé usúzeňí preukázal, visvetlil, visveďčil a potvrzil?"

Bil Renait vec svojú začnúl, ale gazďiná upoťená a zadíša-ná, jedno kura v rukách ňesíc, naspád domu pribehla a pravila: „Celú jsem ďeďinu preskákala a juž jsem bila aj zúfalá nad skákaním mojím, kďiž sa predce nade mnú jedna zlituvala a prítom-ního techto mi dala kohútka. Ale jsem sa jéj musila zaduškaťi. a zaprísahaťi, že jéj, bárs kedi rozkáže, celý ďeň budem ňečo robiťi. Nebo bi jéj to, jako povedala, dlho bilo čekaťi, dokúď bi sa mňe budúcím rokem moje kurence poláhli a dokúď bich ja jéj tak, kterího dala, kohúta nevráťila. A aj to mi hovorila, že ona včil velikú škodu trpiťi bude, že mnohé jéj slépki čisté vajcá ponesú, že jen na škvareňinu musejú zustaťi. Ale juž dobre jest, toď ho máťe! – To vajco pak ješťe!..."

Šla potem hore na poval a prinesíc ho, mlúvila: „Hle, ťeplé, čerstvučké, ješťe na ňem stonala slépka."

Po temto bežala k svéj kuchiňi a ňenáramňe tuze vikríkla: „Jaj, beda mňe, má hríšná hlava! Kaša mi prismudla a priho-rila. Čo pošlem mužovi na rolu!? Ozaj ten buďe múj chrbét a mé boki otkú naťíraťi!"

„Ništ to", odpovídal tovariš cesti, „juž včil buďeme míťi všecci poledňe. Veci, které jsťe nám (posávad dali, jakžto: ko-hút, hus, vajco, másla kus a strova takli našé jsú?" – „Ovšem", poveďela ona. – „Všecko to techdi nám pripravťe na obed", mlúvil on. –„A čože v klášteri povíte", ona zas mlúvila, „však bi jsťe to musili zachovaťi a domu dodaťi? A ja to aňi ňevím k vašéj vúli uvariťi, nebo jsem ja jeďiňe u sedlákuv ustavične sluhúvala."

„Klášter sem tam", povídal on, „aj v klášteri budú dňes jesť, mi pak takli v ďeďiňe téjto ňikďe pokrmu ňedostaňeme. Čo sa ale varená dotíče, buďeme mi vám ukazovaťi a pomáhaťi."

Kucharili potem všecci a kďiž povarili a popékli, částku gaz-dovi k pluhu vislali, oni pak k ostatnému na vahaní povilíva-nému posedali všecci. – Stiďila sa žena spredku, ňechcela íťi, prisilená ništmeňéj spolustoluvala, ale politesse svoju pilňe za-chovávajíc. Zdaleka totižto, pri roze stola stojíc, sáhala ližicú a kolikrát kusisko do úst vložila, tolikrát druhéj ruki dlaňú tíž usta zakrívala, odvracala sa, abi ňebila viďená, jako žuje.

René sa dlho obával do chleba zakúsnuťi, ňebo sa též viďel zubi míťi. Vihlídal, jako bi bil s potlčeného, celé své konce ništ-méň majícého trná anebo z najhrubších osťí. Kaďekoliv bil chiťený, všaďe bodel, všaďe píchal, všaďe kúsal. A kďiž sa pred-ce tenž René k lepšému ostatních jídel stráveňú do ňeho za-hriznúťi opovážil, temer sa zadrhnúl, Z teho obilá bil pečený, kterím jinďe samé koňe žijú.

Odbavíc takto skrovné a v okolostojíčnosťách tích príliš chutné poledňe, zjevili sa žeňe, čo za liduv jsú oni spolu i hoj-nú jéj jak za náklad, tak aj za unuváňi mzdu viložíc i naučíc ju, kolik učená biťi móhla, kterák sa má s reholníckími žebrákmi držeťi, jako prosbám a hrozbám jejích veriťi, odejšli.